Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 444/2018

-158

USNESENÍ

statutárního města Brno

1) TJ Tatran Starý Lískovec, z.s.

, IČO: 44995741, se sídlem v Brně, Klobásova 600/79, zastoupenému JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8,

2) L. N.

, místem podnikání v Brně, a

3) D. N.

, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2017, č. j. -129, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.488 Kč k rukám JUDr. Vojtěšky Burešové, advokátky se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce a druhá žalovaná a třetí žalovaný vůči sobě navzájem

nemají právo

na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. července 2016, č. j. -96, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po prvním žalovaném zaplacení částky 1.047.598 Kč a po druhé žalované a třetím žalovaném částky 319.464 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v ), je třeba poměřovat ustanovením , tj. hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

V posuzované věci je dovolatelem nastolena otázka, zda námitku promlčení vznesenou zde prvním žalovaným vůči uplatněnému právu na odstoupení od smlouvy (jehož vznik žalobce dovozuje z porušení smlouvy o nájmu, k němuž mělo dojít dne 3. 5. 2004 neoprávněným uzavřením smlouvy o podnájmu, když odstoupení od smlouvy uplatnil až 16. 10. 2013) lze v poměrech projednávané věci kvalifikovat jako výkon práva odporující dobrým mravům (dle ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“; viz , ).

Není zde sporu v tom (dovolatel takový závěr nenapadá), že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (§ 101 obč. zák. a že počátek běhu této doby je dán okamžikem, kdy věřitel mohl právo na odstoupení od smlouvy uplatnit poprvé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. , dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ).

Při řešení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, Nejvyšší soud konstantně odkazuje na ustálenou soudní praxi, dle níž je posouzení této otázky především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. ).

Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje Nejvyšší soud i na závěry ustálené soudní praxe, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. ).

Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. ). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ).

Uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil, zkoumal-li právě důvody, pro které žalobce uplatnil právo na odstoupení od smlouvy (s odstupem více než devíti let od jeho vzniku, tj. po uplynutí doby delší šesti let od jeho promlčení), neshledávaje takové prodlení za ospravedlnitelné ani s ohledem na povahu (právní formu) žalobce – veřejnoprávní korporace (jež nadto měla by být patřičně personálně i odborně vybavena), maje přitom na zřeteli i jistotu v právních vztazích, do nichž žalobce dříve vstoupil.

Akcentuje-li nyní dovolatel i okolnosti vztahující se k uzavření smlouvy o pronájmu obecního majetku, k jejím podmínkám, které považuje pro obec za nevýhodné, jde o argumentaci pro nyní řešenou otázku, zda uplatněná námitka promlčení vůči odstoupení od smlouvy neodporuje dobrými mravům, zjevně nerelevantní, neb se upíná k jiným okolnostem než těm, za kterých byla námitka promlčení uplatněna. Nadto sluší se připomenout, že odstoupení od smlouvy se zde zakládalo na jiných okolnostech (viz vytýkané přenechání pronajatých obecních pozemků do podnájmu bez souhlasu pronajímatele). Platnost samotné smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem obecního majetku za uvedených podmínek, přitom dovolatel nezpochybňoval (uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení opíral o argumentaci, že došlo k účinnému odstoupení od smlouvy z důvodů v něm uvedených).

Sluší se připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat právě jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. věty první ) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud vázán i při zkoumání přípustnosti dovolání. Proto se Nejvyšší soud jinými důvody (okolnostmi) nezabýval. Stejně tak i k případným vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl by dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz věty druhé ).

Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatel žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. ) – nevznáší a neotvírá tak ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (v režimu ve znění účinném do 29. 9. 2017).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) prvního žalovaného, jenž se prostřednictvím své zástupkyně, advokátky, vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 12.500 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2.688 Kč.

Ostatním žalovaným (2/ a 3/), jež se k podanému dovolání nevyjádřili, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyšší soudu, vydané po 1. lednu 2001, jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 6. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu