Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1279/2018

32 Cdo 1279/2018-411

USNESENÍ

Ultra Plus Holding Limited,

ČSOB Factoring, a.s.

, se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Benešovská čp. 2538/č.o. 40, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 45794278,

zastoupené Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, o zaplacení 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. -385, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. -385, se zrušuje a věc sevrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2017, č. j. -369, tak, že návrh žalované, aby žalobkyně složila jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč, zamítl.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prvním úkonem žalované poté, co jí dne 6. 5. 2016 bylo doručeno a dne 25. 5. 2016 nabylo právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2016, č. j. -343, jímž bylo rozhodnuto o vstupu nynější žalobkyně do řízení podle (dále též jen „ “), byl její návrh ze dne 10. 5. 2017, aby soud uložil žalobkyni složení jistoty na náklady řízení podle , o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ “). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná podala návrh na složení jistoty opožděně, neboť před podáním návrhu na složení jistoty konala ve věci procesní úkony.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Přípustnost dovolání podle spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. , a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti jejího návrhu na složení jistoty. Činnost, kterou dovolatelka před podáním tohoto návrhu vyvíjela, podle ní nevykazuje pojmové znaky procesního úkonu, neboť spočívala toliko v odeslání e-mailu, jímž vzala na vědomí odročení jednání, a v účasti na mediačním jednání ještě před zahájením vlastního jednání ve věci.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle (dále jen „ “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné podle pro řešení otázky procesního úkonu ve věci v souvislosti s posouzením včasnosti návrhu žalované na složení jistoty na náklady řízení, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle ).

Podle cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.

Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. , nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2017, či v komentářové literatuře – Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 85).

Podle složení jistoty nelze uložit, jestliže návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice.

V usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že „procesní úkony obecně jsou jednání subjektů řízení – procesních subjektů (soudu, účastníků řízení, dalších subjektů na řízení zúčastněných), které procesní právo předvídá a upravuje a s nimiž spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu. Jde o úkony, které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení.“ V rozhodnutí ze dne 21. 3. 1955, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/1955, bývalý Nejvyšší soud ČSR učinil a odůvodnil závěr týkající se včasnosti námitky místní nepříslušnosti soudu [jenž je použitelný i za stávající právní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. )], že „odpor proti platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při kterém by žalovaný musel přednést námitku nepříslušnosti soudu, aby se tak stalo včas, a že prvním procesním úkonem žalovaného v uvedeném smyslu je až jeho první procesní úkon, který mu přísluší v řádném řízení, do kterého byla věc v důsledku jeho odporu převedena.“ K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. , v němž dovodil, že „prvním procesním úkonem, který účastníku přísluší ve smyslu , není odpor proti platebnímu rozkazu; byl-li účinkem podaného odporu platební rozkaz zrušen, zůstává žalovanému zachována námitka místní nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního rozkazu.“ V již citovaném usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud dále vysvětlil, že „není důvod, proč by se tento názor neměl uplatnit též při výkladu ustanovení věty první , jež je ve vztahu k mezím procesní aktivity účastníka řízení postaveno na obdobné konstrukci – v obou případech je účastník ve svém právu namítat příslušnou překážku řízení omezen v tom směru, že musí námitku učinit při prvním procesním úkonu. Jestliže citovaná judikatura nepovažuje při posouzení včasnosti námitky nedostatku místní příslušnosti odpor proti platebnímu rozkazu za první úkon, který účastníku přísluší, pak tím spíše nelze odpor považovat za první úkon účastníka ve věci samé.“ Z téhož názoru vychází rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , v němž bylo vyloženo, že byť byl tento závěr v citovaných rozhodnutích učiněn v souvislosti s posouzením včasnosti námitky nedostatku místní příslušnosti, má širší dosah.

Ve světle shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze odvolacímu soudu přisvědčit, že e-mail žalované ze dne 22. 8. 2016, v němž vzala na vědomí odročení jednání nařízeného na 23. 8. 2016 a termín jednání nového, a její podání ze dne 2. 1. 2017, kterým reagovala na usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 1. 2017, č. j. -353, jímž soud účastnicím nařídil první setkání s mediátorem, jsou procesními úkony ve věci. Zmiňovaná podání žalované náležitosti procesního úkonu ve věci nesplňují, neboť se nejedná o úkony, s nimiž procesní právo spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu a které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud rovněž považuje za důležité uvést, že odůvodnění závěru odvolacího soudu o opožděnosti návrhu dovolatelky na složení jistoty je na hranici přezkoumatelnosti. Nejenže odvolací soud nevyložil pojmy „jednání ve věci“ a „vykonání procesního úkonu ve věci“ optikou judikatury Nejvyššího soudu, ale zejména neuvedl, který z úkonů dovolatelky (či zda všechny) před podáním předmětného návrhu považuje za procesní úkon ve věci. Už vůbec pak odvolací soud neposuzoval v odůvodnění jeho rozhodnutí taktéž zmiňovanou účast dovolatelky na prvním setkání s mediátorem ve vztahu k „jednání ve věci“ ve smyslu . Touto otázkou se však Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť odvolací soud ji neřešil a neučinil ohledně ní žádný závěr, který by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta druhá, , část věty před středníkem, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 6. 2018

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu