Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2606/2016

22 Cdo 2606/2016-101

USNESENÍ

Casino Games s. r. o.

České republice -

Správě státních hmotných rezerv

, IČO: 48133990, se sídlem v Praze 5, Šeříkova 1/616, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. -88, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. -88,

se ruší

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu o převodu nemovitostí.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 6. 2015, č. j. -72, ve výroku I. řízení zastavil, ve výroku II. rozhodl o vrácení soudního poplatku 1 000 Kč žalobci, a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14 552 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

Soud prvního stupně řízení zastavil poté, co žalobce vzal svým podáním z 18. 6. 2013 žalobu zpět. Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení s tím, že žaloba byla podaná důvodně, neboť teprve po jejím podání uzavřeli účastníci předmětnou kupní smlouvu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. 1. 2016, č. j. -88, usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Dospěl k závěru, že kupní smlouva sice byla mezi účastníky uzavřena, ale v jiném znění, než bylo žalobou požadováno. Účastníci proto v průběhu řízení vyřešili věc mimosmluvní dohodou. V takovém případě nelze ohledně plnění požadavku žalobce vycházet z procesního zavinění účastníků na zastavení řízení a přiznat některému z nich právo na náhradu nákladů řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle podle , . Důvodem přípustnosti dovolání je podle jeho názoru vyřešení právních otázek, které byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, popř. nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Za otázku „nesprávně posouzenou“ a „zřejmě i v rozporu s judikaturou“ považuje, zda v rámci řízení o nahrazení projevu vůle je soud vázán textem návrhu smlouvy, který žalobce učinil součástí petitu. Domnívá se, že soud takto striktně vázán není a postačí, aby shodně s petitem rozhodl o základních náležitostech smlouvy. Proto i v případě, kdy dochází ke zpětvzetí žaloby pro plnění žalovaného (dobrovolným uzavřením smlouvy po podání žaloby mimo rámec soudního řízení), lze žalobu považovat za důvodně podanou ve smyslu věta druhá Poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , z nichž vyplývá, že podstatné pro posouzení nároku na náhradu nákladů řízení při zpětvzetí žaloby je skutečnost, zda se žalobce domohl svého nároku, či nikoliv. V dané věci byl nárok dovolatele uspokojen uzavřením kupní smlouvy po podání žaloby v rámci mimosmluvního jednání. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu změnil nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně v neprospěch odvolatele (žalobce), aniž byl tento výrok napaden i odvoláním jiného účastníka (žalované). Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Odvolací soud se rovněž vůbec nezabýval otázkou nesprávného stanovení výše nákladů řízení. V dané věci byl předmět řízení penězi ocenitelný, a proto měl soud prvního stupně postupovat při stanovení náhrady nákladů řízení podle a , a contrario k vyhl. č. , advokátního tarifu (dále jen „ “), namísto přímé aplikace advokátního tarifu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobci přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. ) – (dále jen „ “).

Podle zák. č. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jestliže soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 552 Kč a odvolací soud jeho rozhodnutí změnil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto dovolateli odepřely [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolatel v průběhu řízení odvolacímu soudu vytýkal, že mu z důvodu nesprávné aplikace na náhradě nákladů řízení odepřel částku 403 204 Kč, když nesprávně aplikoval namísto věty druhé V této souvislosti rovněž požadoval, aby soud při stanovení náhrady nákladů řízení postupoval podle a , a contrario k advokátní tarifu, neboť v dané věci byl předmět řízení penězi ocenitelný. Jelikož dovolatelem uvedená částka přesahuje 50 000,- Kč, přičemž její výpočet opřel o relevantní argumentaci, shledal dovolací soud naplněné předpoklady přípustnosti dovolání podle

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel především namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aplikace ustanovení věty druhé , když dospěl k závěru, že žaloba nebyla žalobcem podána důvodně a žalobci nevznikl nárok na náhradu nákladů řízení. Podle přesvědčení dovolatele došlo ke zpětvzetí žaloby pro plnění žalované (po podání žaloby uzavřela se žalobcem požadovanou kupní smlouvu), a žalobu lze proto považovat za důvodně podanou ve smyslu věty druhé

Ve vztahu k řešení této otázky je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího i ústavního soudu.

Podle jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. ) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno ( ). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.

Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

Výše popsaný princip procesního hlediska nelze chápat ryze formálně. Na tomto závěru ostatně staví i judikatura Ústavního soudu. Například v situaci, kdy chování žalované, pro něž byla žaloba vzata zpět, spočívalo v nepeněžitém plnění, přičemž žalobní petit mířil výhradně na peněžité plnění, Ústavní soud shledal, že nelze racionálně vyvodit závěr, že to byli žalobci, kteří procesně zavinili zastavení řízení, pokud žalovaná konala v souladu s jejich názorem – vyjádřeným v žalobě – o existenci své vlastní povinnosti. Uvedl přitom, že „nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. ). Úvaha o tom, že ke zpětvzetí žaloby může dojít pro chování žalovaného rovněž tehdy, nesplní-li žalovaný bezezbytku to, co bylo žalobním petitem v řízení uplatněno – je nepochybně správná. Chování žalovaného, pro něž byla žaloba vzata zpět, může spočívat i v jiném jednání v příčinné souvislosti s žalobním nárokem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. ; srov. rovněž Bílý, M. in: Svoboda, K., Smolík, P. a kol. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 506-507).

I v takovém případě musí být postaveno najisto, že důvody, pro něž byla žaloba podána (tak jak jsou vyjádřeny v žalobě) byly následným chováním žalovaného uspokojeny, tj. že žaloba byla podána důvodně ve smyslu věty druhé Pro zjištění, zda chováním žalovaného byly uspokojeny žalobní požadavky, je významné to, co se ze samotného petitu a žalobních tvrzení podává, tj. podstatné jsou žalobou tvrzené důvody, nikoliv důvody, které v žalobě nebyly vyjádřeny. Jinými slovy, nebylo-li chováním žalovaného uspokojeno žalované plnění, nelze dospět k závěru, že žaloba byla podána důvodně ve smyslu věty druhé , respektive že žalovaný zpětvzetí žalobyzavinil.“

V posuzovaném případě se dovolatel domáhal, aby soud rozhodnutím nahradil projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí. Svůj nárok opíral o to, že se přihlásil do výběrového řízení vyhlášeného žalovanou o nejvyšší nabídnutou cenu za odprodej nemovitostí (skladového areálu V.), a jeho nabídka byla vyhodnocena jako nejvyšší a byla žalovanou přijata. Žalovaná však následně výběrové řízení ukončila, což dovolateli oznámila dne 23. 8. 2011 a od dalšího jednání směřujícího k uzavření kupní smlouvy s vybraným zájemcem (dovolatelem) upustila. Žalobce dne 16. 11. 2011 podal žalobu na nahrazení projevu vůle a dne 11. 11. 2013 s ním žalovaná uzavřela požadovanou kupní smlouvu, kterou dne 20. 11. 2014 schválilo Ministerstvo financí. Dne 18. 6. 2015 vzal žalobce žalobu zpět.

Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva sice byla mezi účastníky uzavřena, ale v jiném znění, než bylo žalobou požadováno. Jestliže došlo po podání žaloby mezi účastníky k dohodě o uzavření zčásti odlišné kupní smlouvy, nárok žalobce uplatněný žalobou zanikl tímto dohodnutým způsobem, nikoli způsobem, že by žalovaná bez dalšího splnila požadavek žalobce uplatněný žalobou. Nelze proto dovodit, že po podání žaloby byl splněn požadavek uplatněný žalobcem v žalobě (tj, nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením kupní smlouvy specifikované v žalobě). Z toho důvodu žaloba nebyla podána důvodně a žalobci nemohl vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení.

S ohledem na shora uvedenou judikaturu není závěr odvolacího soudu správný. Předně se kupní smlouva, uzavřená účastníky řízení po zrušení výběrového řízení dne 11. 11. 2013, lišila od původního návrhu zveřejněného v souvislosti s vyhlášením výběrového řízení i od návrhu podaného žalobcem (dovolatelem), pouze nepatrně, v převážné většině ujednání s původním návrhem zcela korespondovala. Změnu zaznamenala pouze v novém odstavci IV., který se týkal zrušení smlouvy v případě jejího neschválení Ministerstvem financí, a dále v odstavci VII., který byl doplněn o prohlášení prodávajícího týkající se uzavřených nájemních smluv s RWE. V ostatních ujednáních, především o předmětu prodeje, výši kupní ceny a způsobu jejího placení, zůstal původní návrh nezměněn. Jestliže tedy žalovaná uzavřela po podání žaloby se žalobcem kupní smlouvu, která v podstatných náležitostech korespondovala s požadavkem žalobce uplatněným žalobou, lze uzavřít, že žalobní požadavek (tj, nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením kupní smlouvy specifikované v žalobě), byl žalovanou splněn.

Pokud se týká námitky dovolatele, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, resp. o její výši, v neprospěch dovolatele, tato námitka je zjevně neopodstatněná. V důsledku odvolání žalobce (dovolatele) předmětný výrok soudu prvního stupně nenabyl právní moci. Proto bylo na odvolacím soudu, aby přezkoumal správnost tohoto výroku. Zásada zákazu reformace in peius, která je obecně platná v trestním řízení soudním, v daném případě z procesní normy nevyplývá. Naopak ust. až , upravují postup při rozhodování o nákladech řízení (k tomu srovnej ze dne 12. 8. 2004).

Zjevně nedůvodná je pak i další námitka dovolatele, že se odvolací soud poté, kdy zcela popřel nárok žalobce na náhradu nákladů řízení, vůbec nezabýval otázkou nesprávného stanovení výše nákladů řízení. Jestliže odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně, jež na věc aplikoval větu druhu a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, že má být aplikován , tedy vycházet z toho, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku nemá, nelze mu v dovolání vyčítat, že se již nezabýval tím, zda soud prvního stupně správně stanovil jejich výši. Nadto v souvislosti s touto námitkou ani nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.

Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle , postupoval podle a usnesení odvolacího soudu zrušil.

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu věty první

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ). Bude se přitom znovu zabývat i otázkou, zda soud prvního stupně správně zjistil tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta a zda nejsou namístě úvahy o splnění podmínek pro případné snížení náhrady ve smyslu Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 5. 2018

Mgr. David Havlík

předseda senátu