Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5843/2017

-447

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

České pošty, s.p.

Mediaservis s.r.o.

se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Špitálská 885/2a, PSČ 190 00, IČO 24197360, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, o ochranu proti nekalé soutěži a o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2017, č. j. - 423, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2017, č. j. – 423,

se ruší

a věc

se vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze částečným rozsudkem uložil žalované zdržet se jednání, kterým by, ať již sama nebo prostřednictvím třetích osob, podávala u žalobkyně bez jejího předchozího souhlasu poštovní zásilky na základě smlouvy dle , o poštovních službách a o změně některých zákonů, jestliže se jedná o poštovní zásilky převzaté žalovanou přímo nebo prostřednictvím třetích osob od odesilatele (původce) těchto zásilek, pokud část takto převzatých zásilek dodává sama žalovaná jako provozovatel poštovních služeb (I. výrok). Rozhodl dále mezitímním rozsudkem tak, že základ nároku na náhradu škody je opodstatněný (1. bod II. výroku) a rozhodnutí o výši nároku na náhradu škody a o nákladech řízení vyhradil konečnému rozsudku (2. bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je (stejně jako žalobkyně) provozovatelem poštovních služeb a držitelkou poštovní licence. Žalovaná se stala vítězem výběrového řízení vypsaného společností TESCO a.s. na poskytovatele poštovních služeb pro r. 2014 k dodávání poštovních zásilek obsahujících vyúčtování ke službě Tesco Club Card. Zjistil dále, že žalovaná selektovala zásilky, které se zavázala pro různé své klienty (zejména pro TESCO a.s.) doručovat; ty zásilky, které směřovaly do vzdálenějších míst v republice, žalovaná podávala do poštovní sítě žalobkyně prostřednictvím jiných osob, ostatní zásilky, které byly adresovány do dostupných míst (zejména do Prahy) žalovaná dodávala sama.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že část činnosti žalované (převzetí zásilek od odesilatelů, jejich ofrankování výplatním strojem České pošty a podání u České pošty) lze, obecně vzato, označit za činnost tzv. poštovního konsolidátora (tj. za činnost před uzavřením poštovní smlouvy, jejímž obsahem je sdružování zásilek od více odesilatelů a příprava jejich podání provozovateli poštovních služeb podle § 5 odst. 1 poštovního zákona). Způsob, jímž žalovaná zásilky rozdělovala, je však v rozporu s dobrými mravy soutěže. Žalovaná totiž podávala (jako konsolidátor) k doručení žalobkyni zásilky určené do vzdálenějších lokalit, které se jí díky vysokým nákladům nevyplatilo doručovat vlastními silami. Účelovou selekcí se snažila značnou část svých nákladů ušetřit a na žalobkyni je přenést, sama (jako držitel poštovní licence) doručovala jen zásilky „nízkonákladové“, čímž žalobkyni ušel zisk v dosud nezjištěné výši. (Žalobkyně požadovala náhradu ušlého zisku za období od července 2013 do června 2014 ve výši 2 229 255 Kč.)

Soud prvního stupně dále zjistil, že Český telekomunikační úřad vydal dne 13. ledna 2015 rozhodnutí, jímž uložil žalobkyni uzavřít do 30ti dnů s žalovanou smlouvu o přístupu ke zvláštním službám a prvkům poštovní infrastruktury. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že smlouvu podle rozhodnutí úřadu skutečně uzavřeli. Jejím předmětem je úprava práv a povinností smluvních stran při poskytování přístupu ke zvláštním službám ve smyslu , o poštovních službách (dále jen „ “), poskytovaných žalobkyní žalované jako operátorce. Součástí smlouvy je ceník, podle něhož se cena poštovních služeb odvíjí též od zóny, do níž je doručováno. Nižší jsou ceny při doručování do velkých měst, s prodlužující se vzdáleností od těchto center se ceny za zásilky zvyšují.

Soud prvního stupně vysvětlil, že vyhověl zdržovacímu nároku přesto, že v době rozhodnutí se již vztahy účastníků řídily uvedenou smlouvou. Žalovaná totiž od svého jednání částečně ustoupila jen na základě vydaného předběžného opatření, jak bylo zřejmé z celého postoje žalované v průběhu řízení. Nárok na náhradu škody měl soud prvního stupně za důvodný co do základu; v příčinné souvislosti s jednáním žalované podle jeho názoru nepochybně vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku, pro zjištění její výše však bude třeba vést další dokazování, proto považoval za ekonomické rozhodnout mezitímním rozsudkem.

Vrchní soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku změnil tak, že se žaloba o zdržení tam popsaného jednání zamítá, ve II. výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud uvedl, že předběžné opatření, na něž odkazuje soud prvního stupně, bylo vydáno v době, kdy ještě nebyla mezi účastníky uzavřena smlouva o přístupu. Poté, co ji účastníci (v r. 2015) uzavřeli, již podle odvolacího soudu nehrozí opakování situace popsané v usnesení o předběžném opatření. Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, ten podle odvolacího soudu „nijak nenasvědčoval tomu, že je třeba zdržovacímu nároku (i kdyby byl původně uplatněn po právu) vyhovět i za situace, kdy tvrzený závadný stav již netrvá“. Ohledně nároku na náhradu škody uvedl odvolací soud, jaké jsou obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a doplnil pouze, že „porušení povinnosti podle odvolacího soudu prokázáno být v dostatečně míře nemohlo a tím nemohla být najisto postavena ani příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody“ a proto nebyl důvod vydat ani mezitímní rozsudek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení Je přesvědčena, že žalovaná strana se dopouštěla nekalého soutěžního jednání obcházením . Aby se totiž jako držitel poštovní licence vyhnula nutnosti podávat poštovní zásilky u žalobkyně na základě smlouvy o přístupu podle , která by zohlednila skutečné náklady spojené s dodáváním poštovních zásilek, podávala zásilky, které se jí nevyplatilo doručovat vlastními silami, prostřednictvím třetích osob ve snaze využít standardizovaných jednotných cen podle běžné poštovní smlouvy. Zdůrazňuje, že až v průběhu řízení díky ingerenci Českého telekomunikačního úřadu (který žalobkyni přisvědčil) uzavřeli účastníci v r. 2015 smlouvu o přístupu. Dovolatelka je však (oproti mínění odvolacího soudu) přesvědčena, že tím další hrozba nekalého soutěžního jednání ze strany žalované neustala. Odvolací soud podle ní nesprávně spojuje uzavření smlouvy o přístupu s ukončením rizika opakování nekalosoutěžního jednání ze strany žalované; samotná smlouva negarantuje, že ji žalovaná nebude obcházet, tedy že se napříště nekalého soutěžního jednání zdrží. Zdůrazňuje navíc, že z postupu samotné žalované je zřejmé, že nebýt předběžného opatření, v nekalém soutěžním jednání by i nadále pokračovala. Předběžným opatřením se žalovaná nadále necítí být vázána, po rozhodnutí odvolacího soudu uplatnila proti žalované nárok na náhradu škody způsobené vydaným předběžným opatřením podle , v praxi žalovaná nadále smlouvu o přístupu obchází. Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud chybně posoudil předpoklady pro přiznání zdržovacího nároku a rozhodl tudíž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 24. července 2013 (správně 27. července 2013), sp. zn. .

Dovolatelka namítá rovněž, že odvolací soud porušil též její procesní práva. Rozhodl totiž nepředvídatelně, protože změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by účastníkům avizoval svůj odlišný právní názor, účastníci tudíž neměli možnost se k němu vyjádřit (odchýlil se tím například od rozsudku ze dne 18. března 2010, sp. zn. ). Podle dovolatelky je rozsudek odvolacího soudu též nepřezkoumatelný.

Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle Odvolací soud totiž otázku, za jakých okolností je možné vyhovět zdržovacímu nároku, vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto též důvodné.

V rozsudku, ze dne 27. července 2013, sp. zn. , na nějž odkazuje dovolatelka, Nejvyšší soud vysvětlil, že zdržovací nároky mají preventivní povahu, mají totiž zabránit nejen tomu, aby protiprávní stav pokračoval, ale zabránit též opakování protiprávního jednání, jež bylo jeho příčinou. Vyhovět zdržovacímu nároku lze na základě pouhé hrozby závadného jednání, není třeba, aby žalobce prokázal, že žalovaná strana takové jednání plánuje či připravuje. Podle dovolacího soudu je třeba při úvaze o tom, zda je namístě vyhovět zdržovacímu nároku, posuzovat mimo jiné, zda se závadného jednání žalovaná strana zdržela ještě před podáním žaloby a zavázala se v něm již nepokračovat. „Pokud by k upuštění od závadného jednání došlo dobrovolně, tj. bez donucení podáním žaloby a probíhajícím soudním řízením a po dohodě s žalobkyní, bylo by možné předpokládat, že hrozba závadného jednání odpadla.“

Obdobný závěr (byť se netýkal nekalé soutěže, ale ochranných známek, což však není pro posouzení daného problému podstatné) učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. . V něm uvedl, že zdržovací nárok je nárokem působícím do budoucna. Aby mu mohlo být vyhověno, je nutné prokázat, že v době vydání rozhodnutí ve věci samé závadné jednání trvá, nebo že důvodně hrozí jeho opakování. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět zdržovacímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom rozhodná „jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci“.

Odvolací soud se v rozporu s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu ve svém rozsudku vůbec nezabýval veškerými okolnostmi souvisejícími s projednávanou věcí. Zdůraznil, že pro rozhodnutí je důležitý stav v době jeho vyhlášení, v rozporu s uvedenou judikaturou se však nezabýval tím, co tento stav způsobilo. Odvolací soud zjevně nepovažoval za podstatné, že žalovaná od počátku zpochybňovala, že by její jednání bylo nekalým soutěžním jednáním a že svého jednání zanechala (jak tvrdí) pouze na základě vydaného předběžného opatření, že tudíž od něj neupustila dobrovolně. Nepřihlédl ke skutečnostem, které zjistil soud prvního stupně, totiž, že účastníci mezi sebou vedli (či vedou) též jiné spory týkající se jednání, které je v tomto řízení posuzováno, a že jejich vzájemné vztahy byly též předmětem řízení správního orgánu. Rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze na základě závěru o tom, že účastníci v r. 2015 (tj. v průběhu řízení) uzavřeli smlouvu o přistoupení, ale vůbec nehodnotil okolnost zjištěnou soudem prvního stupně, že smlouva o přistoupení byla uzavřena na základě rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, nikoli pouze na základě svobodné vůle obou stran. Odvolací soud se vůbec nezabýval obsahem této smlouvy, chybí tudíž jakákoli skutková zjištění nezbytná pro jeho závěr o tom, proč je obsah smlouvy účastníky uzavřené na překážku úspěchu žalobkyně ve sporu v tom konkrétním znění, které bylo uplatněno ve zdržovacím nároku.

Všechny uvedené okolnosti však pro úvahu o tom, zda je namístě vyhovět zdržovacímu nároku, podstatné jsou a odvolací soud se jimi měl zabývat. Ostatně již Nejvyšší soud Československé republiky ve svém rozhodnutí ze dne 19. října 1934, sp. zn. Rv II 131/33 (Vážný 13869), objasnil, že pro rozhodnutí o zdržovacím nároku ve sporech z nekalé soutěže je podstatné, zda žalovaná strana akceptovala, že její jednání bylo nekalým soutěžním jednáním, a proto od něj dobrovolně upustila. Dovodil, že ta skutečnost, že žalovaný zanechal svého jednání (až) po vydání předběžného opatření, důvodem pro zamítnutí zdržovacího nároku není, a to přesto, že žalovaný prohlásil, že neobnoví závadný stav. Podle uvedeného rozhodnutí „prozatímním opatřením nebyl spor rozhodnut a pouhým prohlášením dovolatelovým se žalobce nemusil uspokojiti, to tím méně, a dovolatel popřel žalobní nárok a pokračoval ve sporu. Přes ono prohlášení dovolatelovo byl žalobce oprávněn domáhati se rozsudku, by měl exekuční titul, kdyby se dovolatel po zániku prozatímního opatření snad přece pokusil o opětovné zavedení závadného stavu. Dovolatel se nemohl zbaviti sporu pouhým prohlášením, nýbrž jen uznáním žalobního nároku, jest ovšem správné, že předpokladem zdržovací žaloby jest nebezpečí opakování, avšak to lze spatřovati právě v tom, že dovolatel popíral žalobní nárok.“

Podle věty druhé přihlédl dovolací soud též k vadám, které dovolatelka namítala. Odvolací soud skutečně měl účastníky podle upozornit na to, že jimi v průběhu řízení uzavřená smlouva je podle jeho názoru podstatná pro rozhodnutí o zdržovacím nároku a měl jim dát možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Kvůli vadám řízení však především nemůže obstát ta část napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud zrušil mezitímní rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl o základu nároku na náhradu škody. Odvolací soud totiž, aniž by jakkoli specifikoval své výhrady vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, zdůvodnil své rozhodnutí v této části jedinou větou: „Porušení povinnosti podle odvolacího soudu prokázáno být v dostatečně míře nemohlo a tím nemohla být najisto postavena ani příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.“ Z této věty nelze dovodit, co vlastně odvolací soud považuje za porušení povinnosti a proč nemohlo být prokázáno, ani jaká „míra“ je podle odvolacího soudu „dostatečná“. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami uvedenými žalovanou v odvolání, ani s argumenty žalobkyně, podstatu sporu zcela pominul. Z jeho rozhodnutí nelze zjistit, „které skutečnosti má odvolací soud prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce“ (podle ve spojení s věta první a druhá ). Rozhodnutí soudu, z něhož není možné dovodit, jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, je projevem libovůle, je tudíž v rozporu s právem na soudní ochranu podle d a principu demokratického právního státu podle y (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2000, sp. zn. , nebo ze dne 22. května 2002, sp. zn. ).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil a podle věta první mu věc vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 4. 2018

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu