Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1102/2017

33 Cdo 1102/2017-325

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 395/15, proti žalované Miros – real s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, (identifikační číslo osoby 277 08 918), zastoupené Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 839/13, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2016, č. j. -281, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. -293, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. -211, zrušil „rozhodčí nález ze dne 21. 9. 2012 vydaný pod č. j. RŘ 1/2011 rozhodcem Mgr. Petrem Sémem ve věci žalobkyně Miros – real, s. r. o., IČ 277 08 918 proti žalovaným B. M., a M. D., dříve M., a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. -281, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. -293, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení shora specifikovaného rozhodčího nálezu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „ “), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné a nedůvodné odmítnuto. Ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , jímž dovolatelka argumentuje, na posuzovanou věc nedopadá pro skutkovou odlišnost. Má za to, že odvolací soud náležitě vysvětlil, proč sjednaná rozhodčí doložka nenaplňuje znak nepřiměřené (zneužívající) klauzule (nevyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami).

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká,

- že na věc chybně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , namísto toho, aby respektoval zcela přiléhavé závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. , a

- že posoudil platnost rozhodčí doložky sjednané v dohodě z 29. 6. 2009 v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. .

Odvolací soud posuzoval platnost rozhodčí doložky, kterou si účastníci a bývalý manžel žalobkyně B. M. sjednali v dohodě z 29. 6. 2009, která nahradila původní smlouvu o půjčce uzavřenou mezi B. M. s právním předchůdcem žalované, R. K.; žalobkyně k závazku svého manžela přistoupila. Účastníci si v článku III dohody sjednali, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy nebo v přímé souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to podle , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, s vyloučením pravomoci obecných soudů. Dohodli se, že rozhodčí řízení bude písemné, a pověřily rozhodce, aby rozhodl podle zásad spravedlnosti. Uvedli, že rozhodčí nález nemusí být odůvodněn (odst. 1). V odst. 2 a 3 si upravili procesní postup v rozhodčím řízení (doručování, komunikaci účastníků a rozhodce a možnost vydat rozhodčí nález „pro uznání“), v odst. 4 určili rozhodcem konkrétně označenou osobu (rozhodce Mgr. Petra Séma, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22) s doplněním, že nebude-li moci spor rozhodnout, bude jediný rozhodce ustanoven podle soudem na návrh kterékoliv ze stran.

Svůj závěr, že sjednaná rozhodčí doložka neobsahuje nepřiměřené podmínky a není tudíž neplatná, odvolací soud opřel (krom celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu) o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , v nichž byl přijat a odůvodněn závěr, že rozhodčí doložka, v níž si účastníci (dodavatel a spotřebitel) sjednali, že řízení před rozhodcem bude písemné, jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu dalšími rozhodci, není bez dalšího neplatná. Vycházel z premisy, že ustanovením , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz , dále jen „obč. zák.“), byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu interpretovat obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. S odkazy na ustálenou judikaturu Soudního dvoru Evropské unie doplnil, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Dále uvedl, že za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.

Odvolací soud uzavřel, že z judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, že by jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení byla bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces, nebo v rozporu se směrnicí. Stejně jako u jiných podmínek spotřebitelských smluv je nutné zkoumat, zda tato podmínka se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem v rozporu s požadavkem přiměřenosti nastoluje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Vztaženo ke konkrétním okolnostem daného případu pak neshledal rozhodčí doložku sjednanou v článku III dohody jako neplatnou pro nepřiměřené podmínky, neboť se nejednalo o ujednání, jež by bylo součástí formulářové smlouvy, naopak žalobkyně i její bývalý manžel měli koncept dohody s dostatečným předstihem k dispozici a dohodu uzavřeli na základě vlastní svobodné vůle. Jejím uzavřením ani nedošlo ke zhoršení postavení žalobkyně v porovnání s občanským soudním řízením, neboť i soudy mají možnost věc rozhodnout bez nařízení jednání a v některých případech v jednoinstančním řízení; nadto je občanské soudní řízení ovládáno zásadami koncentrace a neúplné apelace, které by žalobkyni neumožnily doplňovat svá tvrzení po celou dobu řízení (odvolací soud zdůraznil, že toto omezení v rozhodčím řízení neplatí). Odvolací soud současně na straně žalované neshledal nepoctivé úmysly ani jednání a rozhodčí řízení shledal standardním; byť proběhlo písemně, rozhodce účastníky informoval o všech úkonech a umožnil jim vyjádřit se ke všem úkonům protistrany (předložit příslušná protitvrzení a je prokazující důkazy).

Nelze přehlížet, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázal při podpoře vlastní argumentace odvolací soud, nekorespondují zcela s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. , avšak dovolává-li se ho žalobkyně, zcela přehlíží, že závěry dovozující že „jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva)…“, jsou formulovány obecně a byly přijaty ve vztahu k rozhodčí doložce, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti z situace, kdy spotřebitel byl zbaven práva podat žalobu k civilnímu soudu. V nyní projednávaném případě však byla rozhodcem účastníky určena konkrétní osoba (ad hoc). Uplatní se tak shora citované závěry judikatury Nejvyššího soudu, akceptované v celé řadě dalších rozhodnutí (např. rozsudky ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , v nichž bylo posuzováno, zda sjednaná rozhodčí doložka nevyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami a nenaplňuje znaky nepřiměřené, zneužívající podmínky).

Zcela nepřiléhavá je argumentace žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 93/2013 (žalobkyně prosazuje, že odvolací soud měl zde přijaté závěry aplikovat při posouzení platnosti rozhodčí doložky namísto závěrů dovozených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nelze aplikovat pro skutkovou odlišnost porovnávaných případů (na rozdíl od nyní posuzované věci byla hodnocena rozhodčí doložka sjednaná ve formulářově smlouvě o spotřebitelském úvěru). Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně dovozuje skutkovou obdobnost na základě předpokladu, že dohoda z 29. 6. 2009 je formulářovou smlouvou (ze skutečnosti, že účastník smluvního vztahu dostane „předtištěný“ koncept smlouvy, nelze automaticky dovodit, že se jedná o formulářovou smlouvu, jak činí žalobkyně) a rovněž na základě vlastní skutkové verze, že žalovaná sjednávala rozhodčí doložku „se zřetelnou snahou poškodit slabšího účastníka právního vztahu“ a že nejednala poctivě; nic z toho nebylo v odvolacím řízení zjištěno. V této souvislosti je třeba připomenout, že uplatněním dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; dovolací soud z něj vychází. Skutkového charakteru jsou pak rovněž výtky, že „v přímém rozporu s jednotlivými listinami a provedenými důkazy“ jsou zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel (že účastnice spolu o uzavření dohody z 29. 6. 2009 jednaly, že žalovaná nejednala nepoctivě a mohla rozumně očekávat, že spotřebitelé s obsahem rozhodčí doložky souhlasí).

Na vlastní skutkové verzi pak žalobkyně zakládá rovněž námitku, že odvolací soud posoudil otázku „otočení“ důkazního břemene v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ve skutečnosti totiž prosazuje, že její podpis na dohodě z 29. 6. 2009 není pravý. Krom toho, že zcela pomíjí, že ji rozhodce vyzval k prokázání opaku teprve ve chvíli, kdy bylo její tvrzení, že dohodu nepodepsala vyvráceno znaleckým posudkem, žalobkyně tuto svou námitku nevymezila v souladu s požadavky na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu a (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu