Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
D9CF8792CDA08871C12582CF001B38EF.html
HTML · 15.16 KB
No categories available
23 Cdo 571/2018
23 Cdo 571/2018 -833
USNESENÍ
AMP, spol. s r. o.
JAKUBISKO FILM, s. r. o.
,
se sídlem v Praze 4, Nad údolím 113/72, identifikační číslo osoby 47548819, zastoupené Mgr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na květnici 850/20, o zaplacení částky 1.857.020,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 144/2005 , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 254/2016 -799, takto:
I. Dovolání žalované
se odmítá
.
II. Žalovaná
je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.408,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
O d ů v o d n ě n í :(dle § 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. )
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 11 Cm 144/2005 -712, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.362.020,10 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 495.000 Kč s příslušenstvím zde specifikovaným, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku). Následně doplňujícím usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 11 Cm 144/2005 -720, rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu podle úspěchu účastníků ve věci (výrok I. a II.).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho doplňujícího usnesení, ve výrocích pod body I. – III. potvrdil, ve výroku pod bodem I. v tom správném znění, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit 1.362.020,10 Kč s příslušenstvím zde blíže specifikovaným (první výrok), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu (proti prvnímu i druhému výroku), podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), majíc za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a zejména procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Dovolání považuje za důvodné, neboť napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nesprávné aplikaci procesněprávních norem ve smyslu ust. § 241a o. s. ř. “.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval přípustností dovolání.
Jelikož žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i do prvního výroku rozsudku odvolacího soud, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku pod bodem II., jímž byla žaloba v částce 495.000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je nutno konstatovat, že dovolání není v této části přípustné. K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 ) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li uvedenou částí prvního výroku odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalované.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ani ve zbývající části dovolání není dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že se nevypořádal se stěžejní odvolací námitkou žalované – konkrétně se má jednat o odvolací důvod spočívající v nesprávných skutkových zjištěních soudu prvního stupně učiněných na základě ve věci pořízených znaleckých posudků – a že je tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neformuluje otázku procesního práva, nýbrž pouze vznáší námitku případné vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015 ). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. o. s. ř. ).
Pokud jde o samotné posouzení výše bezdůvodného obohacení, pak dovolatelka žádnou konkrétní otázku dovolacímu soudu nepředkládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání zároveň navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 , v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř. o. s. ř. ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu