Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 729/2018

-736

USNESENÍ

R. D.

E.ON Distribuce, a.s.

, IČ 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37,

o zaplacení 189.672 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2017, č. j. -663, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. -347, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.) a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se na jeho pozemku nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví žalované, která tak onen pozemek bez právního důvodu užívá. Soud zjistil, že stavbu zmíněného vysokotlakého plynovodu, jehož vlastníkem je v současnosti žalovaná, povolil stavební úřad jako plynovou přípojku pro závod společnosti Jihočeské cihelny, a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou právní moci. Žalobce, s nímž stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem stavebního řízení, požádal 14. 4. 2010 o doručení stavebního povolení, dne 20. 4. 2010 pak tento správní akt napadl odvoláním, na jehož základě bylo dané povolení zrušeno. Okresní soud nicméně poté, co odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , jež bylo podle jeho názoru vydáno za obdobných skutkových okolností, konstatoval, že i vadný správní akt (stavební povolení chybně označené doložkou právní moci) je aktem platným, pročež došlo ze zákona ke vzniku věcného břemene sloužícího jako právní důvod situování plynovodu na předmětném pozemku. I kdyby věcné břemeno umístění plynovodního potrubí na pozemku žalobce nebylo účinně konstituováno

ex lege

, žalovaná by právo tomuto věcnému břemeni korespondující vydržela. Žalobce se tudíž vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po žalované dožadovat nemůže.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. -416, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., napadených odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na a odst. 5 , o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s , odst. 3 a 5 , o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že stavebníkovi (společnosti Jihočeské cihelny, a. s.) vzniklo ze zákona k předmětnému pozemku bezplatné věcné břemeno, jež v současnosti svědčí žalované jako majitelce zmiňovaného plynovodního potrubí. Řečené se uplatní i přes vadu stíhající stavební řízení, neboť je nutno vycházet z presumpce správnosti správního aktu (stavebního povolení). Žalovaná tedy pozemek neužívá bez právního důvodu.

K dovolání žalobce přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 7. 2016, č. j. -461, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jeho závěry shledal rozpornými s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. , v němž bylo dovozeno, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť, respektive věcné břemeno tomuto právu odpovídající vznikaly podle citované úpravy právní mocí stavebního povolení. Absenci uvedeného předpokladu vzniku věcného břemene přitom nelze překlenout poukazem na zásadu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, přestože bylo příslušné správní rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci, jež představuje toliko úřední osvědčení o dané skutečnosti. Nenabylo-li ovšem rozhodnutí stavebního úřadu nikdy právní moci, nemohlo dojít ani ke konstituci věcného břemene ze zákona.

Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. -494, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. opětovně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Tentokrát se zabýval výhradně otázkou možného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem). Poukázal na změnu právní úpravy ( elektrisačního zákona a , o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci) a dospěl k závěru, že právo odpovídající věcnému břemeni lze vydržet podle . Shledav, že žalovaná i její právní předchůdce byli v dobré víře, jež mohla být narušena nejdříve 14. 4. 2010, tedy v den, kdy Městský úřad Rudolfov obdržel žádost žalobce o doručení stavebního povolení, či ještě později – v okamžiku, kdy byli účastníci stavebního řízení vyrozuměni o odvolání napadajícím stavební povolení, krajský soud považoval za splněné podmínky ve smyslu a obč. zák., pročež uzavřel, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemeni, a žalobci tudíž náhrada za užívání jeho pozemku nenáleží.

K dovolání žalobce přezkoumal i posledně jmenované rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. -575, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Za s odkazovanou judikaturou konformní pokládal úvahu krajského soudu stran vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou, jehož samotným využíváním nemůže dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, avšak jeho rozhodnutí nekvitoval zcela. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu akcentoval potřebu dbát ochrany vlastnického práva žalobce ve smyslu a 4 d a nepřipustit neoprávněný zásah do něj nad rámec mezí stanovených právními předpisy. V aktuálně posuzovaném případě je zapotřebí prověřit eventuální nárok žalobce na kompenzaci zásahu do jeho vlastnického práva za specifické situace, v níž se vyrovnání za zatížení pozemku domáhá jeho původní majitel, jenž jej vlastnil v době zřizování plynového potrubí a který byl opomenut ve stavebním řízení, jehož předmětem bylo povolení stavby pozemek zatěžující. Nepovažuje posouzení provedené odvolacím soudem za úplné, vrátil mu věc k dalšímu řízení, v němž jej zavázal ke komplexnímu prošetření nároku žalobce.

Krajský soud v Českých Budějovicích nato rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. -663, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.). Úvodem zrekapituloval závěry stran vlastnického práva žalované k předmětnému potrubí, jakož i o vydržení oprávnění odpovídajícího jí prospívajícímu věcnému břemeni, jež kvitoval i dovolací soud, a nadále se věnoval toliko problematice eventuálního nároku žalobce na náhradu za zásah do jeho vlastnického práva. Žalobce za tímto účelem vyzval ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), k doplnění rozhodných skutkových tvrzení. Na uvedenou výzvu žalobce rezignoval, prosazuje setrvale námitky absence vlastnického práva žalované, jež dle jeho mínění nemohla příslušné právo vydržet. Odvolací soud proto rozhodl v jeho neprospěch z důvodu neunesení důkazního břemene. K tomu dodal, že i v případě, doplnil-li by žalobce požadované údaje, nemohl by být úspěšný pro promlčení prosazovaného práva. Vědomost o uložení plynového potrubí totiž žalobce získal nejpozději 24. 4. 2008, avšak žalobu podal k soudu až dne 18. 8. 2012, tedy po uplynutí zákonné promlčecí doby ve smyslu obč. zák. Žalovanou uplatněnou námitku promlčení nelze pokládat za vznesenou v rozporu s dobrými mravy podle obč. zák. ani není možné uvažovat o nepromlčitelnosti žalobcova práva. S ohledem na vyřčené odvolací soud opětovně rozsudek okresního soudu potvrdil.

Proti naposled jmenovanému rozhodnutí v celém rozsahu, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, brojí žalobce dovoláním, považuje je za přípustné ve smyslu pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Soudům nižších stupňů souhrnně vytýká, že svými rozhodnutími vycházejícími ze skutkového stavu neodpovídajícího provedenému dokazování zasáhly do jeho základních práv – konkrétně do práva vlastnit majetek ve smyslu a 4 d, jakož i že své rozsudky nedostatečně odůvodnily, a nepřezkoumatelnými akty tak porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stěžejními námitkami vyjadřuje především pochybnosti o vlastnickém právu žalované k plynovému potrubí i ohledně vydržení oprávnění žalované odpovídajícího věcnému břemeni. Rekapituluje skutkové okolnosti projednávané věci s akcentem na zatížení a znehodnocení svého pozemku. Konkrétně spatřuje rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. , přičemž má za to, zdůrazňuje současně neoprávněnost (pro absenci právního titulu) užívání předmětu jeho vlastnictví, že mu měla být přiznána náhrada za znehodnocení pozemku vyčíslená znaleckým posudkem. Jako další jemu svědčící judikaturu cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. . Poukazuje i na jiná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, namítá nesoulad přijatých skutkových zjištění s v řízení provedenými důkazy ohledně vlastnictví žalované k dotčenému plynovodu, upozorňuje zároveň na další údajná procesní pochybení soudů, jež opomenuly žalobcem navrhované důkazy a rozhodly překvapivým rozhodnutím, neposkytly-li mu poučení ve smyslu Námitka promlčení uplatněná žalovanou byla dle mínění dovolatele vznesena opožděně (až v průběhu odvolacího řízení – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ), a nadto v rozporu s dobrými mravy. Krom toho, neměl-li doposud možnost seznámit se s projektovou dokumentací, nemohl zjistit výši znehodnocení, pročež nelze ani určit počátek běhu promlčecí doby.

V poslední části svého podání dovolatel podrobuje rozsáhlé kritice rovněž předcházející kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Závěrem pak žádá odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, přičemž navrhuje přikázání věci k rozhodnutí jinému senátu.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle pak dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolání ovšem nebylo shledáno přípustným ve shora nastíněném smyslu.

Převážná část dovolací argumentace žalobce brojí (povětšinou rozporováním skutkových zjištění nalézacích soudů a způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou – srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ) proti závěrům o vlastnickém právu žalované k předmětnému plynovodu a jejím právním nástupnictví do pozice jeho stavebníka i proti konkluzím přijatým ve vztahu k vydržení oprávnění odpovídajícího zákonnému věcnému břemeni ve smyslu plynárenského zákona. Opomíjí však, že krajský soud založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem, jenž ani přes poučení poskytnuté mu odvolacím soudem ve smyslu nedoplnil rozhodná tvrzení stran hodnoty pozemku v období výstavby předmětného plynovodu. K řečenému odvolací soud dodal, že ani v případě dovylíčení podstatných skutečností by žalobě nebylo možné vyhovět pro promlčení jí uplatňovaného práva. Otázky vlastnictví plynovodu, jakož i vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni byly naproti tomu posuzovány již v rámci předchozích dovolacích řízení týkajících se nynějšího sporu, přičemž dovolatel nepředložil argumentaci, pro niž by vyslovené závěry měly být Nejvyšším soudem revidovány. Na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. lze proto v podrobnostech plně odkázat. V nich artikulované úvahy nemohou být zpochybněny ani poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. , jejž v doplnění dovolání podaném v průběhu lhůty ve smyslu zaslal žalobce Nejvyššímu soudu a který řeší otázky spojené s řízením o odstranění stavby předmětného plynovodu, nikoliv problematiku vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni. Totéž lze říci i o rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. . Konečně se sluší dodat, že výtkami, jež dovolatel směřuje proti předchozímu postupu dovolacího soudu v této kauze, není poukázáno na otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ).

Nesouhlas dovolatele se závěrem o vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou se pak odráží i v další části jeho argumentace, v níž trvá na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku skrze plynovod bez patřičného titulu a náhrady za jeho znehodnocení. Nelze proto přisvědčit námitce rozporu rozsudku krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. , neboť jak odvolací, tak dovolací soud konstatovaly právo žalobce na náhradu za omezení jeho vlastnického práva ve smyslu d. V nynější situaci ovšem vzdor žalobcovu přesvědčení není možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované konzumací plnění poskytnutého bez právního důvodu, poněvadž jí k užívání žalobcova pozemku svědčí právě titul v podobě vydrženého oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni. Nepřiléhavou je rovněž citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. , jelikož odvolací soud nikterak nepopřel svou povinnost vyčíslit náhradu za omezení vlastnického práva vlastní úvahou, konstatoval ovšem, že žalobcem předložený znalecký posudek této kalkulaci (jež se musí odvíjet primárně od informace o ceně pozemku v místě a čase obvyklé) neskýtá použitelný podklad, a proto jej vyzval k doplnění tvrzení a důkazů s poučením ve smyslu Nepřípadným ve vztahu k odvolacím soudem posuzovaným otázkám je také poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. , v němž byl kardinální řešenou otázkou běh lhůty k podání odvolání proti stavebnímu povolení v případě opomenutého účastníka stavebního řízení.

Irelevantní jsou dovolatelovy výtky stran faktického vyvlastnění jeho majetku, neboť vlastnické právo k pozemku nebylo v řízení nikterak zpochybněno. Domáhá-li se dále revize postupu odvolacího soudu, považuje jej za překvapivý, opomíjí, že byl krajským soudem řádně poučen ve smyslu , přičemž mu byly sděleny i možné ve vztahu k němu negativní důsledky, nebude-li adekvátně reagovat. Neúspěch žalobce ve věci pak zapříčinila především jeho pasivita a rezignace na doložení požadovaných informací. Rozsudek odvolacího soudu nadto zcela vyhovuje požadavkům kladeným na rozhodnutí soudu ustanovením , jsou-li z něj zřetelně seznatelné důvody, pro něž krajský soud dospěl ke svému rozhodnutí (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. ). Nelze proto uvažovat o jeho nepřezkoumatelnosti.

Nepodařilo-li se tedy dovolateli zpochybnit pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčový závěr o neunesení důkazního břemene stran rozhodných skutečností pro určení existence a výše nároku žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu d, nemůže být jeho dovolání úspěšné. Založil-li totiž odvolací soud své rozhodnutí potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně na dvou na sobě nezávislých důvodech, resp. na posouzení dvou otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (neunesení důkazního břemene a promlčení uplatňovaného práva), nemůže být dovolatel úspěšný, nepodaří-li se mu zpochybnit oba tyto důvody (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. ).

Dovolateli nadto nelze přisvědčit, ani napadá-li úsudek o promlčení práva. V souladu s konstantní judikaturou se právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu d promlčuje v obecné promlčecí době podle obč. zák., tedy ve tříleté promlčecí době ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé (srov. přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. , jakož i v něm odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2013). Ze skutkových zjištění přijatých v dosavadním řízení se podává, že žalobce mohl své právo uplatnit u soudu nejpozději od 24. 4. 2008, kdy se o existenci plynovodu dozvěděl dotazem na jeho vlastníka. Žalobu, jíž bylo aktuální řízení zahájeno, však podal až 18. 8. 2012, tedy zjevně po uplynutí tříleté promlčecí doby, jak korektně uzavřel odvolací soud. Vědomosti dovolatele o existenci plynovodu, a tedy omezení jeho vlastnického práva, nezbytné k uplatnění jeho nároků u soudu přitom nebránila neznalost detailů konkrétní projektové dokumentace. Přitakat není možné ani argumentům namítajícím opožděnost námitky promlčení. Ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu lze k promlčení práva přihlédnout i na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace (o který jde i v této věci), není-li tato námitka spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). V nyní posuzované při vycházel odvolací soud právě z informací zaznamenaných ve spise dříve v průběhu řízení (okamžik zjištění přítomnosti plynovodu žalobcem na jeho pozemku), pročež není možné uvažovat ani o rozporu s dovolatelem zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. .

Dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu se rovněž nepříčí úvaha odvolacího soudu, již nelze pokládat ani za zjevně nepřiměřenou (viz k tomu kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ), odmítající rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neshledal-li v aktuálně projednávané kauze okolnosti takové intenzity, jež by opodstatňovaly zásah do právní jistoty zúčastněných subjektů, jímž by bylo oprávnění vznést námitku promlčení, jakožto zákonný obecně použitelný institut, odepřeno (k otázce nesouladu námitky promlčení s dobrými mravy srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelem citovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu).

Brojí-li pak dovolatel proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřenému skrze výrok II. napadeného rozsudku, není v tomto směru jeho dovolání objektivně přípustné (srov. ).

Ze shora vylíčeného je zjevné, že se dovolateli nepodařilo relevantně zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Nepředložil-li dovolacímu soudu jinou přiléhavou otázku, na níž by napadený rozsudek spočíval, naplňující kritéria , nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho podání v souladu s odmítnout.

Neshledal-li dovolací soud žalobcův mimořádný opravný prostředek přípustným, nemohl být úspěšným ani jeho návrh na odklad vykonatelnosti naříkaného rozsudku odvolacího soudu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 5. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu