Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4866/2017

-202

USNESENÍ

M. D.

Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group

, se sídlem náměstí Republiky 115, Pardubice, IČO 47452820, o 350.501,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. -180, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. -180, není přípustné podle , neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby není správný a nemá oporu v provedeném dokazování. Z něj podle ní naopak vyplývá, že vědomost o tom, kdy škoda spočívající v platbách na účet stavební spořitelny vznikla a kdo za ni odpovídá, nabyla podstatně později, než ke dni poslední platby. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit ( ), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle založit. Namítala-li dovolatelka, že se soud při řešení otázky promlčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a ), neuvedla, v čem se při jejím řešení měl od uvedených rozhodnutí odchýlit, znovu argumentovala pouze nesprávností skutkových zjištění, z nichž soud při posouzení námitky promlčení vycházel. Odklon od ustálené rozhodovací praxe znamená nerespektování ustálené judikatury odvolacím soudem, přičemž vždy se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Soud naopak respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jestliže počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle , (dále jen „obč. zák.“), vázal k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě určitého druhu a rozsahu a kdo za ni odpovídá. Ani tato dovolací námitka proto přípustnost dovolání podle nezakládá.

Taktéž námitky žalobkyně vůči tomu, že odvolací soud vznesenou námitku promlčení neposoudil jako rozpornou s dobrými mravy, nejsou s to přípustnost dovolání založit. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , není přiléhavý, neboť dovolatelka dostatečně nezohledňuje, že v daném případě šlo o skutkově odlišnou věc, navíc dovolací soud v ní přisvědčil závěru odvolacího soudu, který taktéž neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k této otázce (§ 3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , publikované pod C 2955 a C 10750 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

Z naznačených hledisek se odvolací soud věcí zabýval, v rámci své úvahy zvažoval všechny rozhodné okolnosti případu jak na straně žalované, tak na straně žalobkyně, a vyložil, které okolnosti jej vedly k závěru o souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Vyšel ze zjištění, že chování žalované bylo po celou dobu od vzniku práva žalobkyně na náhradu škody jednoznačné a neměnné, což bylo žalobkyni známo, z čehož dovodil, že případný rozpor dané námitky s dobrými mravy nelze odvodit od chování žalované, a proto její vznesení bylo nejen důvodné, ale též jej nelze považovat za zneužití práva. Za podstatné v tomto ohledu rovněž považoval okolnost, že samotné postavení žalobkyně jako spotřebitele nemůže založit rozpor s dobrými mravy, takže žalované nelze odepřít poskytnutí soudní ochrany. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se v právním názoru o zcela výjimečném použití korektivu dobrých mravů dotýkajícího se obecného principu právní jistoty, k čemuž v dané věci nebyl pádný důvod, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (§ 237 o. s. ř).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 ) odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2018

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu