Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5431/2017

-260

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce A. V., advokáta se sídlem v Praze, zastoupeného Mgr. Janem Bouckým, advokátem se sídlem v Praze 4, Michelská 1240/72, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o zaplacení částky 7 196 570 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, č. j. -215, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, č. j. -160, ve znění usnesení ze dne 13. 3. 2017, č. j. -175, uložil žalované zaplatit žalobci částku 7 196 570 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou (výrok II.) a ve vztahu mezi žalovanou a státem (výrok III.).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalované zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně v plném rozsahu), maje za to, že „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud významně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud významně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž formuluje „otázku autonomie vůle smluvních stran“ uzavřít si mezi sebou tzv. inominátní smlouvu a argumentuje ve prospěch názoru, že smlouva o poskytování právních služeb uzavřená mezi účastníky dne 29. 6. 2010 není smlouvou mandátní, jak uzavřel odvolací soud, ale smlouvou inominátní. Dále formuluje „otázku vzniku nároku na odměnu mandatáře“, namítá, že strany ve smlouvě ujednaly nárok na odměnu odchylně od ustanovení , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a tvrdí, že jedinou podmínkou vzniku nároku žalobce na odměnu bylo připsání peněz na účet žalované, bez ohledu na to, jakou činnost žalobce vykonal.

Přípustnost dovolání nezakládá argumentace dovolatele proti závěru odvolacího soudu, že podle obsahu jde o mandátní smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 566 obch. zák., v níž si strany pro všechny složky odměny mandatáře dohodly, že nebyly-li smluvené právní služby poskytnuty, právo na odměnu mandatáři nevzniká. Nejvyšší soud vysvětlil v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Takové odchýlení se od judikatury dovolacího soudu však dovolatel odvolacímu soudu nevytýká.

Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , jako na rozhodnutí, v němž dovolací soud „respektoval jak dispozitivnost ustanovení mandátní smlouvy dle zásady autonomie vůle účastníků smlouvy tak i možnost účastníků uzavřít si mezi sebou inominátní smlouvu“, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, pak tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od tohoto rozsudku neodchýlil. Dovolatel pomíjí, že odvolací soud v projednávané věci o dispozitivní povaze ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. neměl žádné pochybnosti, ovšem výkladem smlouvy dospěl k závěru, že ve vztahu mezi účastníky založeném smlouvou o poskytování právních služeb k vyloučení zákonného pravidla obsaženého v citovaném ustanovení nedošlo. Proto soudu prvního stupně uložil doplnit skutková zjištění v tom směru, zda žalobce poskytl žalované smluvené plnění.

Navíc dovolatelem citovaný rozsudek vychází z odlišného skutkového stavu. Nejvyšší soud se v něm zabýval otázkou vzniku nároku mandatáře na dohodnutou paušální odměnu s ohledem na zjištěný obsah mandátní smlouvy.

Ve zbytku dovolací argumentace dovolatel neuvádí žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, a jiný předpoklad přípustnosti dovolání není zjistitelný ani z obsahu dovolání. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 4. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu