Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1036/2018

-50

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Kortestona plus s.r.o.,se sídlem Praha 5 - Jinonice, Za Zámečkem 744/9, identifikační číslo osoby 28982622, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalovanému L. P., o zaplacení 26.711,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. -9, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25. 7. 2017, č. j. - 4, kterým Okresní soud v Šumperku podle odmítl návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 ; dále jen „), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „odvolací soud se pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Namítá, že soudy „nesprávně právně posoudily návrh na vydání elektronického platebního rozkazu“, jestliže jej odmítly přesto, že dodala veškeré tvrzení a důkazy nezbytné k prokázání oprávněnosti své pohledávky; „doložila titul, ze kterého pohledávka vznikla, doložila mu jednotlivé části pohledávky a ve smlouvě také způsob výpočtu aktuální dlužné částky“. Je přesvědčena, že v případě, že soudy nebyly schopny z dodaných údajů dovodit oprávněnost jednotlivých pohledávek, měly ji postupem podle vyzvat k odstranění vad a doplnění tvrzení. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení a „celou věc rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, na jejíž závěry odkazuje žalobkyně v textu odvolání“.

Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. , kterými dovolatelka podpořila svou argumentaci, však na nyní projednávanou věc nedopadají. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vycházel z odlišné procesní situace a zabýval se aplikací ustanovení v řízení zahájeném žalobou podle , nikoliv návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podle , u něhož výslovně v stanoví, že ustanovení se nepoužije.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , zdůraznil, že přímo z právní úpravy (konkrétně z ve znění do 31. 12. 2012 /od 1. 1. 2013 jde o odst. 4 téhož ustanovení/) vyplývá, že není možné odmítnout návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pouze částečně, přičemž toto ustanovení zároveň výslovně vylučuje aplikaci upravujícího odstranění nedostatků podání. Soud může návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, stejně jako u platebního rozkazu vydaného podle , přistoupí-li k jeho vydání, vyhovět jen zcela, nikoliv částečně. Je-li návrhem uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny tyto nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout jen o některých nárocích (srov. v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152). Závěr odvolacího soudu o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za situace, kdy je část návrhu neprojednatelná, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy ve smlouvě sjednaná alokace provedených úhrad podle algoritmu sjednaného v úvěrové smlouvě se týkala jen rozvrstvení úvěrových splátek po dobu trvání smlouvy (jistina, úrok, náklady na vyhodnocení úvěrového rizika, úhrada za uzavření smlouvy, odměna za zprostředkování), nikoli nároku ze zesplatnění úvěru, nelze z žalobních tvrzení učiněných žalobkyní právě s odkazem na ujednání o alokaci splátek dovodit, jaké konkrétní nároky či jejich části byly platbou žalovaného ve výši 900 Kč učiněnou po zesplatnění úvěru uhrazeny a nejsou již předmětem řízení a které nároky takto uhrazeny nebyly a zůstávají tak nadále předmětem řízení. Jelikož žalobkyně relevantní skutkové údaje nezbytné k určitosti žaloby za dané situace netvrdila, lze usuzovat na neprojednatelnost žaloby a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu je namístě postupem podle odmítnout.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v projednávané věci nelze (a to ani pomocí listin přiložených k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) z žalobních tvrzení žalobkyně odkazujících na ujednání úvěrové smlouvy o alokaci splátek spolehlivě dovodit, jaké konkrétní nároky či jejich části byly platbou žalovaného ve výši 900 Kč učiněnou po zesplatnění úvěru uhrazeny a nejsou tak již předmětem řízení, a které nároky takto uhrazeny nebyly a zůstávají tak nadále předmětem řízení.

Vytýká-li dovolatelka soudům, že projednatelnost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zjevně zaměnily s případným úspěchem ve sporu, a dovolává-li se v této souvislosti usnesení Nejvyššího soud ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , nejde o argumentaci přiléhavou z důvodu skutkové odlišnosti porovnávaných případů (v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že skutková tvrzení k nároku na zaplacení částky 80.360,70 Kč s příslušenstvím jsou určitá, je řádně specifikováno, co tato částka zahrnuje a popsán způsob, jak žalobce k částce dospěl).

Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. ; ostatně dovolatelka nespecifikuje, v čem by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu s těmito v rozporu.

Lze přisvědčit názoru dovolatelky, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu naě, která je, coby důkazní materiál, připojena k žalobě, a na kterou je v textu žaloby výslovně odkazováno. Odvolací soud tuto skutečnost plně respektoval a právě s přihlédnutím kě, tj. smlouvě o úvěru přiložené k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, učinil závěr o neprojednatelnosti návrhu.

Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu není naplněn a lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu