Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 5915/2016

-444

USNESENÍ

C. D.

P. E.

,

o 112.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. -402, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.114,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. -402, není přípustné, neboť dovolatelem uplatněné námitky nezakládají předpoklady přípustnosti uvedené v

Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu dovolatele na náhradu škody, která mu vznikla dne 24. 8. 2007 ve Znojmě při dopravní nehodě střetem s osobním motorovým vozidlem žalovaného. Soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný vyjížděl z vedlejší ulice křižovatky tvaru T a zatáčel vlevo v situaci, kdy ve směru zleva se zastavila kolona vozidel a řidič nejbližšího vozidla mu nechal volný průjezd křižovatkou. Žalovaný této možnosti využil a rychlostí cca 5 km/h vjížděl do středu křižovatky tak, aby se ujistil, že po hlavní silnici zprava nic nejede. Do jeho vozidla narazil zleva jedoucí žalobce na motocyklu, který rychlostí cca 30 km/h předjížděl kolonu stojících vozidel protisměrným pruhem blízko středu vozovky.

Dovolatel se domáhá přehodnocení míry účasti na dopravní nehodě a vytýká soudům obou stupňů, že se touto otázkou nezabývaly dostatečně a nezkoumaly míru zavinění žalovaného, který porušil základní pravidlo přednosti v jízdě. Taková námitka nezakládá přípustnost dovolání, protože neformuluje právní otázku, jíž se má dovolací soud zabývat, nýbrž směřuje do oblasti skutkových zjištění, jejichž správnost však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. a ). Kromě toho odvolací soud na základě provedených důkazů vyložil své závěry o míře účasti obou provozovatelů dopravních prostředků podrobně, výstižně a přesvědčivě v odůvodnění rozsudku, a nelze mu tedy vytýkat, že se touto otázkou nezabýval.

Dovolatel s odkazem na odborné vyjádření znalce z oboru dopravních nehod, které předkládá jako důkaz dovolacímu soudu, namítá, že v okamžiku nehody a těsně před ní neporušil žádné ustanovení pravidel silničního provozu, neboť jeho manévr byl objížděním kolony stojících vozidel ( , o provozu na pozemních komunikacích – dále jen „zákon o silničním provozu“), nejednalo se tedy o nedovolené předjíždění. Vzhledem k tomu, že podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, nemohl dovolací soud k tomuto odbornému vyjádření přihlédnout. Kromě toho znalecké zkoumání slouží soudu k posouzení skutkových okolností, je-li k němu třeba odborných znalostí ( ), zatímco dovolatel tak hodlá doložit správnost svého názoru, že jeho jízdní manévr nebyl předjížděním (v rozporu s pravidly silničního provozu), ale dovoleným objížděním ve smyslu zákona o silničním provozu; jde tedy o právní kvalifikaci, která náleží soudu, nikoliv znalci.

Ze skutkových zjištění vyplynulo, že způsob jízdy dovolatele v hustém městském provozu byl neadekvátní až riskantní a stal se v konečném důsledku základní příčinou střetu vozidel. Pro posouzení míry účasti provozovatelů dopravních prostředků na střetu provozů ( , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), jsou přitom rozhodující všechny okolnosti, a to jak zaviněné jednání či opomenutí (zejména porušení pravidel silničního provozu), tak i způsob jízdy či další objektivní okolnosti na straně každého z nich, pokud měly význam pro vznik škodlivého následku (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, sp. zn. , publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z pozdější doby například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. , publikovaná pod C 1961 a C 6086 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck). Pak tedy bez ohledu na to, zda dovolatel kolonu vozidel objížděl či předjížděl, bylo rozhodující, že provedl jízdní manévr v blízkosti křižovatky, na přechodu pro chodce a podél většího vozidla (dodávky), které mu zakrývalo výhled do křižovatky, do níž za dané situace nebyl oprávněn vjíždět. I když dovolatel jel po hlavní silnici, nerespektoval, že řidič prvního vozu stojícího před křižovatkou v souladu s pravidly silničního provozu do křižovatky nevjel (srov. větu první zákona o silničním provozu, podle nějž řidič nesmí vjet do křižovatky, nedovoluje-li mu situace pokračovat v jízdě v křižovatce a za křižovatkou, takže by byl nucen zastavit vozidlo v křižovatce).

Ostatně i § 16 zákona o silničním provozu (na který se sám dovolatel odvolává) výslovně stanoví, že řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Takovým účastníkem, který neměl být v daný moment podle tohoto pravidla ohrožen, byl právě žalovaný, který v nastalé dopravní situaci volil prakticky jediný možný způsob jízdy, pokud nehodlal na vedlejší silnici setrvat do odjezdu všech vozidel, což bylo v dopravní špičce nereálné (srov. princip přiměřenosti požadavků na řidiče a jejich splnitelnost z hlediska praktického života formulovaný v bodě 38. nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. ). Žalovaný podle skutkových zjištění projížděl křižovatkou velmi obezřetně se zjevnou snahou zajistit si výhled tak, aby nepřivodil střet s vozidly jedoucími po hlavní silnici (tedy aby dostál své povinnosti dát jim přednost v jízdě), a nelze mu vytýkat, že nedal žalobci přednost v jízdě, neboť jeho příjezd zleva v protisměrném pruhu podél kolony stojících vozidel nemohl vidět ani předpokládat. Nešlo tedy ze strany žalovaného ani o porušení pravidel silničního provozu ani o neobvyklý jízdní manévr, který by zakládal jeho účast na střetu vozidel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. , Soubor C 1961, podle nějž i neobvyklé počínání řidiče může představovat okolnost zakládající jeho účast na střetu vozidel).

Ze všech těchto důvodů nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu k výkladu § 431 obč. zák., která připouští obecný závěr, že míra účasti některého z účastníků může být natolik minimální, že nezakládá jeho odpovědnost za škodu a povinnost ke vzájemnému vypořádání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. , a ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. , Soubor C 2183 a C 6086). Odvolací soud v daných konkrétních a specifických skutkových souvislostech podrobně a přesvědčivě vyložil své úvahy o hodnocení podílu obou provozovatelů dopravních prostředků na jejich střetu a jeho výsledný závěr vycházející z dostatečně zjištěného skutkového stavu nelze považovat za nepřiměřený či svévolný, neboť odpovídá pravidlu, že nejde o nedání přednosti v jízdě tam, kde řidič jedoucí po hlavní silnici způsobem své jízdy neumožní řidiči na vedlejší silnici, aby této povinnosti dostál (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. , publikované pod č. 45/2005 Sbírky, část trestní, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , Soubor C 13866 a C 15615). Dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí trestních soudů sp. zn. a oproti tomu řeší otázku porušení povinnosti dát přednost v jízdě za poněkud jiných skutkových okolností, založených především na odlišných výhledových poměrech řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice i na způsobu jeho jízdy. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle věty první jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a Žalobce je s ohledem na výsledek řízení povinen uhradit žalovanému náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 5.580 Kč podle , , , a za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle a , to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle , celkem tedy 7.114,80 Kč.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2018

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu