Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 154/2018

-231

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně " G L O B A L S T A V " spol. s r.o., se sídlem v Mostě-Velebudicích, Stavbařů 39, PSČ 434 01, IČO 47784024, zastoupené Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem Litvínov, Masarykovo nám. 292, proti žalované AZ SANACE a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Pražská 53/37, PSČ 400 01, IČO 25033514, zastoupené JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, o zaplacení částky 140 492,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. -212, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 23. 2. 2016, č. j. -161, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2015, č. j. -134, v části výroku I., ve které byla žalovaná zavázaná zaplatit žalobkyni částku 140 492,70 Kč s příslušenstvím, a jímž byl ve zbývající části uplatněného nároku (o zaplacení 436 389,30 Kč s příslušenstvím) změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 4. 2017, č. j. -199, ve výroku I., rozhodl (odvolací soud) v tomto řízení napadeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2014, č. j. -212, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2015, č. j. -134, změnil v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni (v obecné lhůtě) částku 140 492,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. z uvedené částky od 20. 9. 2012 do zaplacení tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl.

Odvolací soud vycházel při rozhodování z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), podle níž je dána možnost vypořádání plnění provedeného zhotovitelem mimo předmět díla vymezeného ve smlouvě podle zásad bezdůvodného obohacení pouze v případě, není-li dána souvislost či sepětí s původním plněním (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. nebo ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. ) a ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného ve zrušujícím rozhodnutí, že plnění žalobkyně provedené mimo položky cenové nabídky, tedy mimo předmět uzavřené smlouvy, a označené jako „vícepráce“ jak v zápisu ve stavebním deníku z 21. 7. 2011, tak i v nepodepsaném soupisu provedených prací za období 4-7/2011 vypracovaném žalobkyní dne 28. 1. 2011, sestávají z dolamování nezapažených vykopávek v rozsahu 99 m3, osazení silničních panelů včetně nakládky a převozu v rozsahu 168 m2, ostrahy staveniště od 23. 5. do 1. 6. 2011 v rozsahu 154,24 hod. a ostrahy staveniště od 2. 6. do 8. 7. 2011 v rozsahu 532 hod., má souvislost se základním smluvním plněním. Odvolací soud konstatoval, že právní titul k úhradě ceny takových prací (§ 549 obch. zák.), by pak musela představovat platná změna smlouvy ze dne 21. 4. 2011. V řízení však nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by osoby, oprávněné smluvně zavazovat účastníky, takovou dohodu o změně smlouvy sjednaly. Odvolací soud uzavřel, že za dané situace žalobkyni právo na zaplacení částky 140 492,70 Kč s příslušenstvím za provedené „vícepráce“ nevzniklo, jak z titulu uzavřené smlouvy o dílo ze dne 21. 4. 2011, kdy pro úhradu nebyly splněny podmínky, tak ani z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud proto část vyhovujícího výroku soudu prvního stupně týkající se částky 140 492,70 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že dovolání považuje za přípustné, jestliže se odvolací soud při právním posouzení otázky, zda byla v dané věci dána vzájemná souvislost získaného plnění mimo rámec sjednané smlouvy s původně ve smlouvě sjednaným plněním, a zda má žalobkyně nárok na úhradu za specifikované vícepráce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. , ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. a ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. . Dovolatelka poukazuje především na jednu ze základních zásad vyjadřující požadavek dobrých mravů, z nichž vychází právní úprava obchodních závazkových vztahů, tj. že úplatné plnění se poskytuje za úplatu (rozhodnutí sp. zn. ). Podle dovolatelky bylo dále třeba vyložit vzájemnou souvislost jednotlivých plnění z hlediska toho, zda jedno bez druhého je či není schopno plnit účel (srov. rozhodnutí sp. zn. ). Dovolatelka zdůraznila, že je zcela zřejmé, že výkon ostrahy objektu nemá žádnou faktickou spojitost s realizací stavebních prací, jedná se o činnost zcela odlišnou. Přitom plnění, které nebylo předmětem smluvního plnění je podle judikatury Nejvyššího soudu označováno jako „jiné plnění“ (rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. ). Dovolání opírá žalobkyně dále o námitku, že odvolací soud se právním posouzením věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, podle níž za vícepráce, které nebyly předmětem smluvního plnění, vznikne zhotoviteli nárok na jejich zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení (viz rozhodnutí sp. zn. z titulu neoprávněného majetkového prospěchu). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětné vícepráce byly bezesmluvním plněním, které se prolínalo s plněním poskytovaným podle smlouvy a které nelze oddělit. I když nebyl uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo, muselo být oběma stranám podle dovolatelky naprosto zřejmé, že plnění nad rámec sjednaného plnění bude předmětem samostatné úhrady ze strany objednatele (žalované). Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání. K dovolatelkou poukazovanému rozhodnutí sp. zn. uvedla, že závěry tohoto rozhodnutí na daný spor nedopadají, protože výslovně neřeší otázku úhrady za nesjednané vícepráce nad rámec smlouvy, když podstatou tehdejšího sporu byla neplatnost smlouvy a z toho plynoucí potřeba vypořádání. Pokud se týká další argumentace dovolatelky, kterou prohlašuje nesjednané vícepráce za peněžitou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, když polemizuje s obsahem pojmu „vzájemná souvislost plnění“, je žalovaná přesvědčena, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v závěru, že pokud zhotovitel provede práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li splněny podmínky pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou (§ 549 obch. zák.), nevzniká na straně objednatele bezdůvodné obohacení, nýbrž se jedná o plnění z uzavřené smlouvy o dílo pro jehož úhradu nebyly naplněny podmínky, přičemž pouze práce nad sjednaný rozsah díla, které nejsou s dílem spjaté, mohou mít povahu tzv. „jiných prací“. Podle žalované se v daném případě jedná o plnění z uzavřené smlouvy o dílo, pro jehož úhradu nebyly naplněny podmínky. Má tedy za to, že odvolací soud rozhodl správně.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou poukazované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tj. od řešení otázky, zda byla v dané věci dána vzájemná souvislost získaného plnění mimo rámec sjednané smlouvy s původně ve smlouvě sjednaným plněním, a zda má žalobkyně nárok na úhradu specifikovaných víceprací. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí neřeší dovolatelkou předestřenou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť toto rozhodnutí řeší výklad projevu vůle nesrozumitelného, resp. neurčitého smluvního ujednání. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při posouzení nároku na úhradu víceprací nesprávně vyložil vzájemnou souvislost jednotlivých plnění z hlediska toho, zda jedno bez druhého je či není schopno plnit účel, je v této souvislosti namístě odkázat na závěry předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. -199, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně provedla nad rámec objednávkou krytých prací i dolamování nezapažených vykopávek v rozsahu 99 m3, osazení silničních panelů včetně nakládky a převozu a ostrahu staveniště, pak z povahy těchto prací nelze dospět k jinému závěru, než že se jedná o práce, které souvisí s předmětem plnění, tj. že je dána souvislost těchto plnění. Nebylo-li prokázáno, že došlo mezi účastníky ke změně smlouvy ohledně provedení uvedených víceprací, nemůže se žalobkyně, jako zhotovitelka, oprávněně domáhat jejich zaplacení. K dovolatelkou poukazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. , je nutno konstatovat, že řeší jinou situaci, tj. nárok ha zaplacení jiného plnění, které nesouvisí se sjednaným rozsahem díla. Závěry tohoto rozsudku na přezkoumávanou věc tedy nedopadají. Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. , se nevyjadřuje k odvolacím soudem řešené otázce, neboť je v něm řešena právní otázka podle právní úpravy v hospodářském zákoníku, nikoliv podle obchodního zákoníku, podle jehož právní úpravy byla věc odvolacím soudem posuzována.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud je neodchýlil při řešení otázky nároku na úhradu víceprací od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle přípustné a podle ustanovení věty první dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2018

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu