Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tz 1/2018

3 Tz 1/2018-28

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

V. F.

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , a v řízení, které mu předcházelo,

byl porušen zákon

v ustanovení , odst. 2 a zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění , a , 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a to v neprospěch obviněného V. F.

Napadené usnesení

se zrušuje

.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. .

Okresnímu soudu v Olomouci

se přikazuje,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T-376/56, byl obviněný V. F. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. , jehož se dopustil tím, že

„dne 31.10.1956 nastoupil vojenskou základní službu u v.ú. 8023 ve F., ještě téhož dne však odmítl převzít vojenský stejnokroj a podrobit se ostatním požadavkům souvisejícím se zahájením výcviku, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení“.

Za tento trestný čin byl podle tr. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců.

Obviněný podal u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci žádost o soudní rehabilitaci a podle , o soudní rehabilitaci, ve znění bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava T-376/56 ze dne 29. 11. 1956, se podle , zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody a současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nabylo právní moci dne 3. 6. 1992.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že jmenovaný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V části II rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky se trestní stíhání obviněného V. F. zastavuje. Obviněný v zákonné lhůtě (ihned), podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/90 Sb., prohlásil, že na projednání věci trvá.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl v hlavním líčení konaném dne 3. 6.1992 rozsudkem sp. zn. , tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T-376/56-II se obviněnému V. F. z důvodů uvedených v ustanovení tr. ř. trest neukládá.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. F.

Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení tr.

Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, kdy ponechal beze změny výrok o vině s tím, že bývalý Nižší vojenský soud Ostrava rozhodl v tomto směru správně, když správně zjistil skutkový stav. Třebaže lze souhlasit s tím, že skutkový stav byl náležitě zjištěn, tak se rehabilitační senát nezabýval obhajobou obviněného, nehodnotil věc v kontextu ústavně zaručených práv a nezajistil účel rehabilitačního řízení, jehož účelem bylo zrušení odsuzujících rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti označoval zákon za trestné. Účel rehabilitačního řízení nebyl v důsledku vadného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci naplněn.

Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci náležitě nezvážil, že V. F. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší y 9. května č. 150/1948 Sb. Pak však skutek popsaný v obžalobě není protiprávní, kdy právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry, ani se svobodou náboženskou, kdy zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, kdy výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky procesnímu prostředku prováděn dnes, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu. Jen takto omezeně lze chápat kontinuitu se starým právem, jež je aplikováno. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, jak ji chránila Ústavní z roku 1920.

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci byl v neprospěch obviněného V. F. porušen zákon v ustanoveních , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení tr. Dále aby Nejvyšší soud podle tr. ř. toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle tr. ř.

K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil též obhájce obviněného V. F., který poukázal na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu (citoval 5 rozhodnutí), kdy šlo o odpírače vojenské služby z důvodů svědomí a náboženského přesvědčení, kdy obviněný V. F. je svědek Jehovův. Souhlasí tak s podanou stížnosti pro porušení zákona, kdy navrhuje postoupení věci Okresnímu soudu v Olomouci.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle rehabilitačního zákona, ve znění , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody, zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci při svém rozhodování důsledně neřídil.

Jak je zřejmé z odůvodnění stížností napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci se výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. , blíže nezabýval, považoval jej ve skutkových zjištěních za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci původně uložený trest odnětí svobody považoval za nepřiměřeně přísný a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu , neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného V. F. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. . Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je nepochybné, že na základě provedených skutkových zjištění nebylo možné provést hodnocení důkazů v intencích požadavků trestního řádu.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v ustanoveních , 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného V. F.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 6. 1992 sp. zn. .

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Olomouci na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, sp. zn. , znovu návrh obviněného na rehabilitaci podle , projedná a rozhodne o něm.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2018

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Vyhotovil člen senátu:

Mgr. Daniel Broukal