Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3726/2017

-85

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, organizační složce státu, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, IČO: 000 25 429, o omluvu a zaplacení 1.500.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č.j. - 71, takto:

Stručné odůvodnění( ):

Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 6. ledna 2014 domáhal zaplacení částky 1.500.000 Kč a omluvy jako náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha Pankrác mu byla dne 4. ledna 2011 bez jeho souhlasu provedena krevní transfuze a při tomto zákroku proti němu byly neoprávněně použity omezovací prostředky, čímž došlo k zásahu do jeho fyzické a morální integrity.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. února 2017, č.j. -63, žalobu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů. Žalobu posoudil podle ustanovení a dospěl k závěru, že žalobní návrh postrádá vylíčení základních skutkových okolností, které žalobce i přes výzvu soudu řádně nedoplnil. Tento nedostatek žaloby pak brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. dubna 2017, č.j. -71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce nedoplnil svá tvrzení tak, že by konkrétně vymezil, za jakých okolností došlo k tvrzené krevní transfuzi a použití donucovacích prostředků a konkrétně jakým způsobem bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Žalobce nijak nevymezil vznik tvrzené újmy, věcně nezdůvodnil výši požadovaného nároku a neobjasnil srozumitelně ani příčinnou souvislost.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 28. května 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost žalobce spatřuje v tom, že ve smyslu ustanovení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. . Dovolatel vznáší právní otázku, zda je povinností žalobce doložit, jak zasáhla nedobrovolná krevní transfuze do žalobcova osobnostního práva, přičemž z uvedeného judikátu podle dovolatele vyplývá, že toto žalobcovou povinností není, neboť zásah do osobnostního práva a vznik z něj plynoucí nemajetkové újmy je s ohledem na druh zásahu nutno presumovat. Dovolatel má za to, že nemajetkovou újmu by pociťoval každý člověk na žalobcově místě stejně a jedná se v jeho případě o notorietu, kde není třeba vznik újmy dokazovat. V postupu odvolacího soudu naopak shledává narušení práva žalobce na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Žalobce dovozuje přípustnost předmětného dovolání z ustanovení , a to tak, že uplatňuje otázku, při jejímž řešení se podle jeho mínění měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. . Ve skutečnosti však dovolatel předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobní návrh postrádá vylíčení základních skutkových okolností a tento nedostatek žaloby pak brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení a je přesvědčen, že újmu, kterou utrpěl, není třeba dokazovat), na nichž buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K otázce zásadního určení skutku tak, aby byla žaloba projednatelná, se ve smyslu věty druhé rozhodujícími skutečnostmi rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení ( ), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. , publikované pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. , publikované pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura).

Dovolací soud takto dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněný důvod přípustnosti dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení ( ).

Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení , neboť dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení věta druhá

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. dubna 2018

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu