Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3782/2017-226

30 Cdo 3782/2017-226

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. F., zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 - Hradčany, Milady Horákové 116/109, proti žalovanému A. P., zastoupenému JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 1081/16, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2017, č.j. -167, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Okresní soud Praha - západ (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2016, č.j. -112, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal omluvy a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení , a , (dále jen „obč. zák.“). Vyšel z toho, že se žalobce domáhal písemné omluvy za to, že během jednání Základní organizace Českého zahrádkářského svazu, L. J. žalovaný označil žalobce za lháře, poté, co žalobce na dotaz žalovaného popřel, že by byl trestán za spáchání trestného činu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný se dotázal žalobce, zda byl někdy trestně stíhán nebo zda byl v exekuci a žalobce odpověděl, že nikoli. Poté ho žalovaný označil za lháře. Žalobce nemá záznam v rejstříku trestů, ale v minulosti byla na jeho majetek vedena exekuce. Okresní soud tak dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalovaného měla reálný podklad ve vztahu k tvrzení o exekuci. Co se týče tvrzení žalovaného o trestní minulosti žalobce, bylo toto tvrzení integrální součástí rozhovoru účastníků, dá-li se tak jejich konflikt nazvat. Za této situace nelze tvrdit, že žalovaný jednal v rozporu s objektivním právem, protože pravdivým tvrzením nelze zasáhnout do přirozených práv.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2017, č.j. -167, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “) potvrdil a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.776,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním skutkového stavu i právním posouzením věci soudem prvního stupně, a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaný se protiprávního jednání nedopustil. Soud dodal, že z obsahu spisu, zejména z účastnických výpovědí samotného žalobce vyplývá, že žalovaný neoznačil žalobce explicitně za lháře, ale řekl mu, že ví, že lže. Žaloba tak nemůže být úspěšná již proto, že se žalobce domáhá na žalovaném omluvy za výrok, který ve skutečnosti nebyl pronesen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. června 2017 dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za vadnou aplikaci procesních norem považuje žalobce to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když potvrdil názor soudu prvního stupně, jímž připustil podstatnou změnu žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal omluvy za označení za lháře ve vztahu k dotazu žalovaného, zda byl trestán za spáchání trestného činu, ale vyšel z toho, že žalovaný reagoval i na výrok týkající se exekuce na žalobce, aniž by žalobce byl soudem poučen podle ustanovení Rovněž tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, např. s jeho rozhodnutím , se nijak nevyjádřil k žalobcem namítaným opomenutým důkazům, a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním. Napadené rozhodnutí konečně podle dovolatelova názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda je možno domáhat se ochrany vůči neoprávněnému zásahu do osobnostních práv způsobeným pouze oddělitelnou částí difamujícího výroku.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dodatečně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Podle ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení na nesprávném právním posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Především je třeba připomenout, že dovolatel formuluje právní otázku, která podle jeho názoru dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, tj. zda je možno domáhat se ochrany vůči neoprávněnému zásahu do osobnostních práv způsobeným pouze oddělitelnou částí difamujícího výroku. Přehlíží však, že odvolací soud založil své rozhodnutí i na tom, že žaloba nemůže být úspěšná již proto, že žalobní petit je v rozporu s tím, jak se skutek podle nesporných tvrzení účastníků stal. V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. Nejvyšší soud judikoval, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (případně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, jak tomu je i v nyní posuzované věci.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem uplatněná námitka není v souzeném případě přiléhavá a není tak způsobilá ke kladnému posouzení otázky přípustnosti dovolání ve věci.

Dovolatel namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu ohledně poučovací povinnosti podle a překročení dispoziční zásady přisouzením něčeho jiného než žalobce v odvolání požadoval. Spatřuje v tom odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se odvolací soud měl odchýlit neuvádí, nehledě k tomu, že ve skutečnosti tím vytýká údajnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( , věta druhá, ), přičemž však v daném případě tato podmínka splněna není.

Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že postup podle přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. ). V usnesení ze dne 30. června 1998, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že přisouzení více, resp. něčeho jiného, než se účastník domáhal v rozporu s ustanovení § l53 odst. 2 , je pak vadou řízení ve smyslu

Stejně tak námitka neprovedení všech důkazů žalobcem navrhovaných, může představovat jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě lze však v dovolacím řízení podle ustanovení věta druhá přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. , které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2003). Dovolací soud také opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. , a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. ). Této své povinnosti soudy v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. . Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně připomíná, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat (k tomu srovnej a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. ).

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v ustanovení Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první ). Tím byl konzumován i návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle , ., , vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. , kterou se mění (srov. Čl. II vyhl. č. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 3.388 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. března 2018

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu