Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4803/2017-388

-388

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ASSUS s. r. o.,se sídlem v Praze 10, K Lipanům 172, identifikační číslo osoby 27445305, zastoupené JUDr. Ing. Soňou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, V háji 1153/29, proti žalované Volejbal 2011, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, identifikační číslo osoby 24735604, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o zaplacení částky 2 305 802 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. -352, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 764 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. -226 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 305 802 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že částečné zpětvzetí žaloby co do částky 262 464 Kč, obsažené v podání ze dne 13. 12. 2013, je neúčinné (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 2 133 283 Kč tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 2 133 283 Kč s příslušenstvím [druhý výrok, písmeno a)], potvrdil jej ve výroku I. co do částky 172 519 Kč [druhý výrok, písmeno b)], zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 172 519 Kč (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání [výslovně jen proti druhému výroku, písmeno a)], v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení (dále též jen „“) a namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a tvrzení žalované „uvedená v bodu IV. dovolání za nerelevantní“.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka - aniž by formulovala konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva - namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení smlouvy o zajištění a organizaci ubytování, stravování a dopravy na mistrovství Evropy ve volejbale mužů uzavřené 12. 1. 2010. Podle názoru dovolatelky soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s praxí dovolacího soudu při výkladu právních úkonů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), uvádí, že „při výkladu právního úkonu platí princip ochrany dobré víry spolu s pravidlem tzv. oprávněného očekávání, k němuž je třeba přihlédnout s tím, že výklad právního úkonu má být rozumný a spravedlivý“. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že předmětná smlouva má povahu nikoli smlouvy nepojmenované (jak uzavřely soudy nižších stupňů), ale smlouvy komisionářské, přičemž dovozuje, že podle komisionářské smlouvy by žalobkyně měla mít nárok jen na sjednanou odměnu a na náhradu nákladů vzniklých při poskytování služeb, nikoli na cenu služeb sjednanou v přílohách smlouvy.

Tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání však není dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaného rozhodnutí (které se týká výkladu leasingové smlouvy na základě zjištěné vůle smluvních stran) neodchýlil. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. ). Soudy nižších stupňů se výkladem předmětné smlouvy podrobně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily závěr o tom, že smlouva nenaplňuje podstatné náležitosti smlouvy komisionářské a že jde o smlouvu nepojmenovanou, podle níž se řídí vzájemná práva a povinnosti stran (srov. především předchozí rozhodnutí v této věci, tedy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, č. j. -112, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. -147). Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními , , a , obchodní zákoník, a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných v ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 7), nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že úmyslem stran nebylo sjednání takových cen, jejichž výše by měla být závislá na ceně, za kterou žalobkyně od subdodavatelů tyto služby nakoupí (jak namítala žalovaná). Odvolací soud se závěrem, podle něhož má žalobkyně nárok na zaplacení dohodnutých cen za předpokladu, že poskytnutí plnění je ve fakturovaném rozsahu prokázáno, od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Dovolatelka dále spatřuje pochybení soudů „v připuštění nových tvrzení a důkazních návrhů žalobce“. Namítá, že žalobkyně byla opakovaně poučována k prokázání svých nároků, ale přesto neprokázala důvodnost žalobního nároku v rozsahu poskytnutí ubytování v hotelu S. Zdůrazňuje, že žalobkyně začala tvrdit až v odvolání, tedy po poučení podle ustanovení , že předložené seznamy jsou výpisem z interní evidence hotelu S.; přičemž podle jejího názoru takový postup odporuje ustanovení Tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada, že odvolací soud pochybil, nepřipustil-li dovolatelkou uplatněnou námitku započtení, vznesená v doplnění dovolání ze dne 21. 8. 2017 (tedy podaném ve lhůtě pro podání dovolání), neboť dovolatelka k této výhradě, v rozporu s ustanovením , neuvedla, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje, neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a tyto náležitosti dovolání nejsou zjistitelné ani z obsahu dovolací argumentace.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti jako vadné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 21. 3. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu