Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4968/2017

-227

USNESENÍ

a) E. N.

,

b) H. N.

,

c) J. N.

, obou zastoupených JUDr. Jindřiškou Hillovou, advokátkou se sídlem ve Studénce, náměstí Republiky 653, a

d) M. N.

, proti žalovanému

statutárnímu městu

Ostrava

, se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě a Přívozu, Prokešovo náměstí 1803/8, IČO: 00845451, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2017, č. j. -184, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června, č. j. -184, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2016, č. j. -156,

se zamítá.

III. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobcům b) a c) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 108 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců b) a c) JUDr. Jindřišky Hillové, advokáty se sídlem ve Studénce, náměstí Republiky 653.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem d) a žalovaným žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. -156, určil, že pozemky parc. č. st., zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č., zahrada, vše v obci O., k. ú. Z. n. O., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro M. kraj, Katastrálním pracovištěm O. (dále jen „předmětné nemovitosti“), byly ke dni úmrtí M. N., narozeného (dále jen „předchůdce žalobců“), tj. ke dni 26. 4. 2011, ve společném jmění manželů M. N., posledně bytem v O., R., a E. N., narozené, zemřelé 5. 6. 2014, posledně bytem v O. Z., R. (oba dále jen „rodiče žalobců“) – (výrok I.). Rozhodl, že žalobkyně a) a žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení částku 5 000 Kč (výrok III.), žalobcům b) a c) částku 111 334,72 Kč (výrok IV.) a žalobci d) částku 900 Kč (výrok V.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. -184, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku II. potvrdil (výrok I.), odvolání do výroku II. odmítl (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům b) a c) jako náhradu nákladů odvolacího řízení částku 40 216 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žalobce d) a žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěru odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva předchůdcem žalobců na základě uzavření smlouvy o výstavbě vytýká, že postup při individuální bytové výstavbě byl upraven, měl svá pravidla, a lze se tedy důvodně domnívat, že tento proces podle těchto pravidel skutečně proběhl. Žalovanému není zřejmé, co má odvolací soud pravidly individuální bytové výstavby na mysli. Má za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný a nedostatečně odůvodněný. Dovozené závěry jsou rozporné s tehdejšími právními předpisy, podle nichž pozemky nemohly být předmětem tzv. osobního vlastnictví; právní titul k nabytí vlastnického práva tudíž ani nemohl existovat. Odvolací soud zhodnotil neúplně vzorové smlouvy a nevzal v potaz tehdejší právní úpravu, která nebyla založena na zásadě superficies solo cedit. Dále odvolací soud nesprávně vyřešil otázku splnění podmínky existence dobré víry předchůdce žalobců po celou vydržecí dobu, neboť předložené y k tomu „nedávají uvěřitelný podklad“; samotný závěr je pak zjevně nepřiměřený. Odvolací soud se nevypořádal ani s otázkami, kdy a za jakých okolností se měl předchůdce žalobců ujmout držby, okolnostmi omluvitelnosti případného omylu držitele a existencí oprávněné držby po celou vydržecí dobu. Rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu o možnosti nabytí předmětných nemovitostí jejich zpracováním podle „ středního “. Pro jeho aplikaci by bylo potřeba, aby předchůdci žalobců nesvědčilo právo stavby. S vědomím jeho existence by byl předchůdce žalobců pouhým detentorem předmětných nemovitostí a jeho dobrá víra by byla vyloučena. Také vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval se otázkou srovnání ceny stavby a ceny předmětných nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu ve věci samé zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení, nebo aby rozsudek ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně.

Žalobci b) a c) se plně ztotožňují se závěry odvolacího soudu. K nabytí vlastnického práva na základě smlouvy uvádějí, že nedisponují u prokazující vlastnické právo svých rodičů k předmětným nemovitostem, přesto vzhledem k okolnostem, za kterých byla stavba realizována, byli rodiče žalobců po celou dobu užívání předmětných nemovitostí v dobré víře, že jsou jejich spoluvlastníky a že vlastnické právo k nim nabyli v souvislosti se stavbou rodinného domu. Za správné považují rovněž posouzení otázky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem rodiči žalobců i argument odvolacího soudu, podle nějž by rodiče žalobců k předmětným nemovitostem nabyli vlastnické právo, i kdyby je nevydrželi nebo nenabyli na základě smlouvy, a to jejich zpracováním. Rozporují také názor žalovaného, že odvolací soud měl aplikovat , a nikoliv „středního “. Navrhují, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto.

Žalobce d) se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d [stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Námitky žalovaného směřující k nabytí vlastnického práva předchůdcem žalobců na základě uzavření smlouvy o výstavbě a na základě zpracování předmětných nemovitostí nejsou přípustné již z toho důvodu, že byť žalovaný uvádí jako kritérium přípustnosti dovolání, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nijak nespecifikuje judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit a dovolacímu soudu není taková judikatura známa. Ve vztahu ke smluvnímu nabytí pak dovolatel poukazuje na „rozpor s tehdy účinným hmotným právem“, čímž však nevystihuje žádný důvod přípustnosti dovolání. Již z tohoto důvodu je v těchto částech dovolání nepřípustné pro existující vady.

V souvislosti s četnými výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, pročež přezkum skutkového stavu a proces hodnocení dokazování dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej a contrario). Způsobilým dovolacím důvodem není ani argumentace naznačená v dovolání, že soudy měly z listinných důkazů zjistit určité konkrétní skutečnosti a na jejich základě aplikovat příslušnou právní úpravu, neboť způsobilým dovolacím důvodem není postup, kdy výhrady vůči právním závěrům soudů jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého soudy vyšly.

Obdobně se dovolací soud v této fázi dovolacího řízení nemůže zabývat tvrzenými vadami řízení, jelikož v jejich souvislosti nedošlo k řádnému vymezení otázky přípustnosti dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Namítanými vadami řízení by se mohl proto dovolací soud zabývat pouze v případě, že by shledal dovolání přípustným pro některou jinou dovolatelem vymezenou otázkou (srovnej ).

K opakované námitce žalovaného o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nedoložení právního titulu, na jejímž základě měli rodiče žalobců předmětné nemovitosti smluvně nabýt, dovolací soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že významnou okolností projednávané věci je, že se zkoumaný skutkový děj odehrál v době již dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační). Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 3 255 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že „pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy“ [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz )]. V rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 14 602 v Souboru), pak dovolací soud vysvětlil, že je-li na pozemku ve státním vlastnictví několik desítek let umístěna stavba, zřízená původně tzv. socialistickou právnickou osobou, kterou stavební úřad povolil a která byla k původnímu účelu užívána bez problému až do její privatizace a restituce pozemku, na kterém byla postavena, pak je na tom, kdo popírá oprávnění vlastníka stavby mít ji umístěnou na stavebním pozemku, aby své tvrzení také dokázal. Tomu koresponduje i ústavněprávní judikatura vyjádřená např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. (dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud akceptoval závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v domněnce, že pokud je nemovitost nerušeně užívána po několik desetiletí, lze mít za to, že právní titul k jejímu užívání existoval.

V kontextu uvedených judikatorních závěrů dovolací soud nespatřuje rozhodnutí nalézacích soudů jako zjevně nepřiměřená, jestliže vzaly na základě nepřímých důkazů za prokázanou existenci nabývací smlouvy k předmětným nemovitostem a v individuálních poměrech dané věci tím zohlednily skutečnost, že se pro věc významné skutkové okolnosti odehrály před více jak šedesáti lety. Dále dovolací soud s odkazem na výše uvedenou judikaturu podotýká, že v obdobných případech bývají namístě dokonce závěry o obrácení důkazního břemene; byl by to pak žalovaný, kdo by byl zatížený důkazním břemenem ohledně toho, že se v řešeném případě věci v minulosti neodehrály tak, jak to bylo běžné.

V souvislosti s námitkami vůči smluvnímu nabytí se dovolací výhrady – nicméně bez řádného vymezení přípustnosti dovolání – omezují na nijak blíže nezdůvodněné konstatování, že „podle tehdejší legislativy a teorie nemohly být pozemky předmětem tzv. osobního vlastnictví“, což samo o sobě brání věcnému přezkumu této námitky.

V této souvislosti přesto pro úplnost poukazuje dovolací soud na to, že , (dále jen „obč. zák. 1950“), rozlišoval socialistické vlastnictví v podobě vlastnictví státního nebo družstevního ( , ), dále vlastnictví osobní ( ) a soukromé ( ). Podle obč. zák. 1950 v osobním vlastnictví jsou zejména předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací (osobní majetek). Osobní majetek je nedotknutelný.

Vzhledem k demonstrativnímu výčtu nebyly jiné v § 105 obč. zák. 1950 uvedené předměty a věci vyloučeny z osobního vlastnictví jenom proto, že nebyly výslovně v ustanovení § 105 uvedeny [k tomu blíže srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 15 958 v Souboru)].

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 8. 4. 1955, sp. zn. (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, svazek 5, ročník 1955, str. 138, pod pořadovým č. 67/1955), formuloval závěr, že každý občan Československé republiky má u chráněný právní nárok na osobní vlastnictví, přičemž odkazoval mimo jiné na ustanovení obč. zák. 1950, podle kterého v mezích obecných právních předpisů může každý občan nabývat na kterémkoli místě Československé republiky nemovitostí i jiného majetku a vykonávat tam výdělečnou činnost.

Dovolací soud v této souvislosti především poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně neučinil výslovný závěr o tom, že pozemek byl převeden do tzv. osobního vlastnictví. Informaci o osobním vlastnictví uvedl toliko v souvislosti se zmínkou o přípisu s názvem „Výstavba rodinných domků – vzory smluv“ ze srpna 1950. Učinil pouze obecný závěr, že pozemek byl do vlastnictví rodičů žalobců převeden. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že „byla s největší pravděpodobností uzavřena smlouva odpovídající vzorovým stanovám – vzor A/1, příp. B/1“, které se zmiňovaly o převodu do osobního vlastnictví, tím však odvolací soud nevyjádřil nic víc, než svůj hodnotící úsudek, že došlo k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k pozemku. Dovolací soud dodává, že tyto stanovy jsou datovány měsícem srpnem 1950, tj. ještě před účinností obč. zák. 1950 a z tohoto pohledu je nutno také vnímat v něm učiněný odkaz na osobní vlastnictví.

Obč. zák. 1950 odlišoval vedle osobního vlastnictví (§ 105), také vlastnictví soukromé (§ 106); obě formy vlastnictví mohly vykonávat fyzické osoby.

Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“), v vyjádřil nedotknutelnost osobního majetku, kam demonstrativním výčtem řadil předměty domácí osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací, jakož i dědická práva na ně. Odborná literatura pak v této souvislosti vysvětluje, že osobní vlastnictví mohlo pramenit i z jiných zdrojů než jenom pracovního důchodu (k tomu srovnej např. Vojáček, L. – Schelle, K. – Knoll, V.: České právní dějiny. 2. upravené vydání, Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, str. 577). Dobová literatura pak poukazovala na to, že osobní vlastnictví je progresivním druhem vlastnictví, které se stále rozvíjí a sílí [k tomu srovnej Učebnice občanského a rodinného práva, svazek I (obecná část – práva věcná) Orbis – Praha, 1953, str. 187], resp. je „však ještě třeba za předmět osobního vlastnictví uznat i takové předměty, jichž nabytí nebylo výsledkem vlastní práce vlastníka“ (důvodová zpráva ke střednímu obč. zák. dostupná např. v , I. vydání, Orbis, 1950, str. 48). Žádný z uvedených pramenů nevylučoval z nabývání do osobního vlastnictví pozemky.

O tom, že půda mohla být ve vlastnictví soukromém, nepanovaly pochybnosti vůbec. Soukromé vlastnictví v daném směru předvídala výslovně 9. května v , resp. další právní předpisy (např. vládního , o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby) a odborná literatura se v tomto směru vyjadřovala zcela jednoznačně (Fábry, V.: Zemědělsko-družstevní právo. II. přepracované a doplněné vydání, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958, str. 148 a 222). Právní úprava pak i výslovně počítala ve vztahu ke stavebním pozemkům s nabýváním od soukromníků [k tomu srovnej . písm. b) vyhlášky ministerstva financí č. 231/1956 Ú.l., o úplatném nabývání věcí od soukromníků organisacemi socialistického sektoru].

Žalovaný dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku splnění podmínek existence dobré víry rodičů žalobců.

Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej větu první ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. , či ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. (všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. Obdobně to platí i v případě, kdy je žalobě vyhověno s poukazem na více důvodů.

V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na třech důvodech vedoucích k vyhovění žalobě. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nějž vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyli předchůdci žalobců uzavřením smlouvy o výstavbě, případně vydržením. Dále shledal, že pokud by předchůdci žalobců nenabyli vlastnické právo shora uvedenými způsoby a neměli právo stavby, jak to tvrdí žalovaný, i tak by podle odvolacího soudu vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyli zpracováním podle § 125 a následujících středního obč. zák.

Jestliže tedy v dovolacím přezkumu obstojí závěr o smluvním nabytí jako prvotním způsobu nabytí vlastnického práva, je bezpředmětné se zabývat dalšími důvody, které odvolací soud uvedl pro případ, kdyby ke smluvnímu nabytí nedošlo.

Žalovaný v dovolání relevantním způsobem – z hlediska vymezení přípustnosti dovolání – zpochybňuje toliko druhý z uvedených důvodů, tedy nabytí vlastnického práva předchůdci žalobců vydržením, neboť argumentace uvedená ke zbylým důvodům nesplňuje – jak bylo již zdůvodněno výše – předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v Z tohoto důvodu není dovolání přípustné ani v této otázce a dovolací soud se již jejímu přezkumu pro bezpředmětnost a nadbytečnost nevěnoval.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V souladu s věta druhá neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci b) a c) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. března 2018Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu