Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 ICdo 157/2017-78

KSUL 79 INS XY 79 ICm XY32 ICdo 157/2017-78

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně EOS KSI Česká republika, s. r. o., se sídlem Praze 4, Novodvorská 994/138, identifikační číslo osoby 25117483, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalovanému Ing. Aleši Klaudymu,se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 191/18, jako insolvenčnímu správci dlužnice P. L., zastoupenému Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 79 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. L., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 79 ICm XY, 102 VSPH XY ( XY), takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 26. 5. 2015, č. j. 79 ICm XY, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. XY přihláškou P6 je ve výši 157 574,66 Kč po právu, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení (dále též jen „ “) a uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo - pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelem citované rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá - jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně má za to, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že dlužnice P. L. neměla v úmyslu dvěma platbami po 1 000 Kč ze dne 20. 1. 2011 a 16. 2. 2011 uznat závazek ve smyslu ustanovení , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení otázky, „za jakých okolností je možné považovat úhradu ve smyslu ust. obchodního zákoníku za úkon vedoucí k uznání závazku s dopady do běhu promlčecí doby“, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Přehlíží však, že citované rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu, neboť v této jiné věci šlo o situaci, kdy strany ve smlouvě o úvěru sjednaly splátky ve výši 3 500 Kč měsíčně, dlužník uhradil pouze tři z těchto splátek (každou ve výši 3 500 Kč) a úvěr nebyl věřitelem zesplatněn. Nejvyšší soud za tohoto stavu uzavřel, že pokud dlužník plnil v dohodnutých splátkách, nemohlo jít o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu ustanovení obch. zák., neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním.

V projednávané věci naopak odvolací soud vyšel ze zjištění, že nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru se staly splatnými v důsledku zesplatnění úvěru dne 16. 10. 2009. Dopisem ze dne 18. 11. 2010 oznámila dlužnice žalobkyni (právní nástupkyni původní věřitelky), že: „nemohu tento měsíc poslat splátku. Mohu ji poslat příští měsíc a to nejvíce 1000,- Kč. Neměla bych z čeho živit děti.“ Následně dlužnice uhradila dvě platby po 1 000 Kč, a to 20. 1. 2011 a 16. 2. 2011. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že o dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). O plnění částečné jde za situace, kdy dlužník poskytl věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. ). Jestliže v projednávané věci dlužnice v důsledku zesplatnění úvěru ztratila výhodu splátek, tedy pozbyla právo uhradit dluh v dohodnutých splátkách, nemohly posléze odeslané úhrady představovat dílčí plnění. Závěry dovolatelem citovaného rozhodnutí proto na projednávanou věc nedopadají, odvolací soud se od citovaného rozhodnutí neodchýlil a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Dovolatel dále co do přípustnosti dovolání uvádí, že pokud Nejvyšší soud shledá, že výše citované rozhodnutí sp. zn. na projednávanou věc nedopadá, pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci „a vyvolává tyto zásadní právní otázky dosud neřešené judikaturou Nejvyššího soudu České republiky: b) Jaké předpoklady musí být splněny, aby bylo možné ve smyslu ust. § 407 odst. 3 obchodního zákoníku považovat dílčí platbu za uznání závazku ze spotřebitelské smlouvy o úvěru? c) Je přípustné, aby dílčí úhrada závazku byla pro účel ust. § 407 odst. 3 obchodního zákoníku vykládána ve spojitosti s dřívějším komunikací dlužníka neobsahující uznání závazku?“ Ani tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají. Předně je z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání právně bezvýznamné, že dovolatel považuje formulované otázky za „zásadní“; patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení není od 1. 1. 2014 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. ). Dále je nutno zdůraznit, že dovolatel užívá nesprávný termín „dílčí platba“ či „dílčí úhrada“, třebaže v projednávané věci - jak bylo uvedeno výše - dvě platby dlužnice ve výši 1 000 Kč provedené po zesplatnění úvěru jsou částečným plněním.

I pokud by Nejvyšší soud odhlédl od výše uvedené zásadní terminologické nepřesnosti dovolatelem formulovaných otázek, nejde o otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že částečné plnění - aby mělo účinky uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. - musí být poskytnuto za takových okolností, aby bylo možno v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. ). V usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , pak Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže dlužník částečně plní na svůj závazek, aniž by současně zpochybnil jeho (zbývající) výši, přičemž se jedná o povšechně známý závazkový vztah, jakým smlouva o úvěru bezpochyby je, pak nelze než dovodit, že částečné plnění na zbytek zesplatněného úvěru představuje současně uznání závazku v celé jeho zbývající výši. Plnil-li žalovaný žalobkyni další splátky poté, co byl vyzván k úhradě celého zbytku dluhu, aniž existenci svého dluhu jakkoliv zpochybnil (tak ostatně neučinil ani v dovolání), lze mít za to, že svůj závazek podle § 407 odst. 3 obch. zák. uznal. Závěry citovaného usnesení sp. zn. dopadají rovněž na projednávanou věc (v návaznosti na formulaci dovolatelem předložených otázek Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že rovněž v tomto rozhodnutí šlo o dlužníka v postavení spotřebitele). Jestliže dlužnice po zesplatnění úvěru uhradila dvakrát částku 1 000 Kč, přičemž nebylo zjištěno, že by existenci svého dluhu jakkoli zpochybňovala, naopak z jejího dopisu ze dne 18. 11. 2010 plyne její úmysl závazek dále hradit, je závěr odvolacího soudu, podle něhož tyto platby představují částečné plnění s účinky uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. , neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval podmínky písemného uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 obch. zák. Závěry citovaného rozhodnutí proto na projednávanou věc nedopadají.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), v rozhodném znění. Žalobkyni, jež by měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, toto právo s ohledem na ustanovení nepřísluší. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. 3. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu