Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 158/2018-201

27 Cdo 158/2018-201

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele V. M., zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Pod Strání 1262/8, PSČ 100 00, za účasti Podkrušnohorského bytového družstva, se sídlem v Teplicích, Duchcovská 412/88C, PSČ 415 03, identifikační číslo osoby 25027981, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, PSČ 415 01, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2016, č. j. -175, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Závěr odvolacího soudu, podle něhož sice došlo k porušení právních předpisů, ale toto porušení nemělo pro navrhovatele, družstvo, ani jeho členy závažné právní následky, a z toho důvodu není na místě vyslovit neplatnost napadených usnesení shromáždění delegátů družstva, plně odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.

Již v usnesení ze dne 27. května 2008, sp. zn. , Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právo napadnout před soudem usnesení valné hromady akciové společnosti upravené v ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve spojení s ustanovením obch. zák., příčí-li se usnesení (či způsob jeho přijetí) zákonu, zakladatelským dokumentům anebo stanovám, není pouze prostředkem ochrany individuálních práv a právního postavení určitého navrhovatele (byť i tento účel může v konkrétním případě plnit), nýbrž především zákonem předvídaným nástrojem obecné ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou v zakladatelských dokumentech či stanovách, a to s ohledem na širší kontext ochrany společnosti, resp. všech osob oprávněných takový návrh podat, jakož i dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny. V tomto širším kontextu se musí pohybovat nejen soudní přezkum napadených usnesení, nýbrž také úvaha soudu o případné aplikaci ustanovení obch. zák.

K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil také v usneseních ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. , ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. , ze dne 23. února 2011, sp. zn. , ze dne 26. září 2013, sp. zn. ; tyto se přitom obdobně prosadí i v právních poměrech družstva (viz § 242 odst. 2 in fine obch. zák., v judikatuře srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. února 2014, sp. zn. ).

Odvolací soud v poměrech projednávané věci správně vycházel z principu proporcionality (jakožto obecné právní zásady), který se v úpravě § 131 odst. 3 písm. a) obch. zák. promítá a z něhož plyne, že ne každé porušení právních předpisů či stanov vede k vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. ).

K argumentaci dovolatele Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nevyslovil-li soud neplatnost usnesení shromáždění delegátů ze dne 18. března 2000 (o odvolání navrhovatele z funkce člena představenstva) v řízení podle § 242 obch. zák., je zásadně nutné na toto usnesení hledět jako na platné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. , či ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. ). Případné vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů ze dne 18. února 2000 (o přerušení shromáždění delegátů) na tomto závěru nemůže - oproti mínění dovolatele - ničeho změnit.

Otázka povahy usnesení shromáždění delegátů o přerušení jednání, jakož i otázka, zda shromáždění delegátů konané dne 18. března 2000 bylo pokračováním shromáždění delegátů konaného dne 18. února 2000 či zda se jednalo o jiné (následné) shromáždění delegátů, nečiní dovolání přípustným, neboť dovolatelem předestřené otázky nesplňují kritéria stanovená v , když na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2018

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu