Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4481/2011

-77

U S N E S E N Í

K. L. C.

A/ R. E. T. W.

, /I./ a

B/ K. L. C.

, /I./, zastoupených Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem, 602 00 Brno, Třída kapitána Jaroše č. 35, proti žalovaným:

1. Správě nemovitostí města Brna, státního podniku /v likvidaci/

, IČ 4696 3382, 601 00 Brno, Masarykova 37,

2. Statutárnímu městu Brno - Magistrátu města Brna

, 601 67 Brno, Malinovského náměstí č. 3, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou, 601 00 Brno, Masarykova 2, a 4. Městské části Brno-střed, 602 00 Brno, Dominikánská č. 2, o obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. ), takto:

Dovolání

se odmítá

.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 17. 3. 2006, bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně z 22. 9. 2008, č. j. -52. Tímto

usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň domáhajících se, aby bylo obnoveno řízení

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. . Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému Statutárnímu městu Brnu na náhradu nákladů řízení 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými Správou nemovitostí města Brna, s. p., Městskou částí Brno-střed a Úřadem Městské části Brno-střed nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně z 2. 4. 2010, sp. zn. . Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Městského soudu v Brně z 22. 9. 2008, č. j. -52 změněno (ve výroku označeném I.) jen tak, že „se zamítá, aby soud povolil obnovu řízení, vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. “; ve výrocích (označených II. a III.) bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud projednal podle (ve znění účinném do 30. 6. 2009) odvoláním je napadené rozhodnutí. Toto odvoláním napadené usnesení přezkoumal odvolací soud bez nařízení jednání ( ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to

,

že

žalobou žalobkyň o obnovu řízení bylo napadeno usnesení Městského soudu v Brně ze 16. 7. 2008,(sp. zn. ), takže tu

žalobou nebylo napadeno rozhodnutí ve věci samé, ale usnesení o odmítnutí žaloby

, tedy rozhodnutí procesní; soud tu rozhodl o tom, že věc soudem projednávána nebude, neboť předmět řízení nebyl dostatečně vymezen a v řízení pro tento nedostatek nebylo možno pokračovat. Odvolací soud dovozoval, že již z tohoto důvodu bylo řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhají, ukončeno usnesením o odmítnutí žaloby a nikoli rozhodnutím ve věci samé; žaloba o obnovu tohoto řízení je tu nepřípustná a

zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je již z tohoto důvodu správné.

Podle názoru odvolacího soudu

„navíc v případě ukončení tohoto řízení rozhodnutím ve věci samé žalobkyněmi namítaná vada (když měly za to, že veškeré skutečnosti a důkazy nemohly v řízení, jehož obnovy se domáhají, použít v důsledku postupu soudu prvního stupně, který s žalobkyněmi fakticky nejednal) by byla jednoznačně vadou ve smyslu ustanovení , pro niž lze takové rozhodnutí napadnout jen žalobou pro zmatečnost, a tudíž i z tohoto důvodu by žaloba na obnovu řízení nebyla přípustná podle “.

Odvolací soud posoudil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné; pouze odvolací soud napravil částečnou (formulační) změnou chybu v usnesení soudu prvního stupně, který nesprávně uvedl spisovou značku předmětného řízení (jež mělo být správně označeno „ “, nikoli .

Odvolací soud měl také za to, že soud prvního stupně správně rozhodl o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Usnesení odvolacího soudu bylo dne 12. 5. 2010 doručeno advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně K. L. C. bylo podáno u soudu prvního stupně dne 10. 6. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu z 2. 4. 2010, sp. zn. , a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka uváděla, že na základě odevzdací y ze 14. 5. 1947, sp. zn. D VII 1008/46 soudu v Brně, jako pozůstalost po O. P. (zemřelém za války v koncentračním táboře), a na základě odevzdací y ze 14. 5. 1947, sp. zn. D VII 1009/46, jako pozůstalost po A. P. (zemřelé za války v koncentračním táboře), nabyly toto dědictví K. P. a její sestra E. P.; šlo o dům čp. , Š. ulice or. č., a o pozemky parc. č. (zahradu) a st. č. v katastrálním území K., jež byly zapsány v knihovní vložce č. pozemkové knihy pro katastrální území K., a nyní jsou zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu pro J.k. jako dům čp. a jako pozemek parc. č. (o výměře 115 m

2

) a pozemek parc. č. (o výměře 846 m

2

).

Uvedená dovolatelka dále uváděla, že ona (K. L. C.) a její sestra E. (které po válce žily v L.) svěřily správu uvedených nemovitostí advokátní kanceláři B. F. a P. F. (se sídlem v B., M.); ti však emigrovali z ČR a ponechali nemovitost bez správy.

Dne 23. 6. 1976 došlo k převodu uvedených nemovitostí na Čs. stát – ONV Brno II za odhadní cenu 26.100,- Kč, registrovanému rozhodnutím bývalého Státního notářství Brno-město č. Nsn 141/72-57 (dále ustanovení § 82 a § 86 odst. 2 notářského řádu).

Přípisem z 24. 4. 1991 (doručeným 30. 4. 1991) byla zaslána žalobkyní výzva Podniku bytového hospodářství při ONV Brno II (602 00 Brno, Veveří 47) k uzavření dohody o vydání věcí ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích; tato výzva byla ještě doplněna 17. 7. 1991. Když k uzavření dohody o vydání věcí nedošlo, byla dne 1. 11. 1995 podána žaloba prostřednictvím advokáta JUDr. Josefa Kapcára o vydání nemovitostí podle a podle Usneseními Městského soudu v Brně z 30. 3. 1998 a ze 14. 6. 1999, sp. zn. byl uvedený právní zástupce žalobkyně K. P. a její sestry E. P. vyzván k doplnění žaloby; na tyto výzvy však tento právní zástupce nereagoval. Teprve přípisem ze dne 14. 7. 1999 požádal o doručení písemností přímo žalobkyni a její sestře na adresy, na kterých se již delší dobu nezdržovaly, a proto jim písemnosti, které soud doručoval prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR a prostřednictvím velvyslanectví ČR v I., doručeny nikdy nebyly. Usnesením z 20. 2. 2002 byl žalobkyni a její sestře ustanoven opatrovník a jelikož žaloba nebyla stále doplněna, bylo Městským soudem v Brně dne 16. 7. 2003 pod sp. zn. 272/95 vydáno usnesení (které nabylo právní moci 12. 8. 2003), jímž byla žaloba odmítnuta. Žalobkyně a její sestra se pokoušely kontaktovat Dr. Kapcára, ale ten byl od roku 2001 již vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory, když již advokátní praxi nevykonával. Nový právní zástupce žalobkyně převzal až 28. 2. 2006 usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2003, kterým byla žaloba z 1. 11. 1995 odmítnuta. Následně podala žalobkyně žalobu o obnovu řízení.

Dovolatelka K. L. C. je přesvědčena, že soud v řízení vedeném pod sp. zn. u Městského soudu v Brně pochybil zejména v tom, že doručoval žalobkyni a její sestře na adresy v žalobě uvedené, a to třeba i prostřednictvím velvyslanectví ČR v I. a následně i prostřednictvím izraelských úřadů, ovšem na nesprávné adresy. Proto dovolatelka má za to, že usnesení odvolacího soudu z 2. 4. 2010 (sp. zn. Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje její dovolání, vzešlo z řízení, jež bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávného rozhodnutí ve věci (přičemž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci); jsou tu proto, podle dovolatelky, dány důvody k vyhovění dovolání dovolatelky.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ), část před středníkem, , je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Takové rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím, jímž se řízení končí, ale nikoliv rozhodnutím o věci samé.

Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (přičemž tu ustanovení platí obdobně). Připomínají se v tomto směry závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož „Z ustanovení ve spojení s dikcí plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.“ I u těch potvrzujících usnesení odvolacího soudu, jež nelze podřadit , musí být i v případě, že jde o usnesení podle , splněna podmínka zásadního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní (když dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu uvedeným v dost. 1 není přípustné bez dalšího), čímž je omezena i volba způsobilých dovolacích důvodů (srov. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

K prvně uplatněnému dovolacímu důvodu vzhledem k dikci shora citovaného ustanovení nemůže dovolací soud přihlížet. Pokud jde o tvrzení o nesprávném právním posouzení, jedná se o takový případ tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávané odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně ohledně obnovy řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , jež skončilo odmítnutím žaloby, zejména podle ustanovení , a , jak to také jmenovitě uváděl v odůvodnění svého usnesení z 2. 4. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Brně).Podle ustanovení může účastník řízení žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, zejména jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo též před odvolacím soudem (za podmínek uvedených v ustanovení s ), pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci samé. V daném případě odvolací soud zaujal jednak právní názor, že tu je podstatné, že šlo „o usnesení o odmítnutí žaloby a nikoli rozhodnutí ve věci samé“, a že „žalobkyněmi namítaná vada by byla vadou ve smyslu , pro niž lze rozhodnutí napadnout jen žalobou pro zmatečnost“.Tomuto závěru odvolacího soudu nelze z hlediska výkladu relevantních ustanovení shora zmíněných, nic vytknout. Předpokladem pro přípustnost žaloby na obnovu řízení je existence pravomocného rozsudku nebo pravomocného usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. O takový případ v posuzované věci nejde, když žaloba na obnovu řízení směřovala proti rozhodnutí takové povahy nesměřovala. Pokud dovolatelka zvolila nepřiléhavý procesní prostředek k nápravě jí tvrzených vad (podřaditelných, jak správně uváděl odvolací soud, pod institut žaloby pro zmatečnost), nelze při dodržení distinkce mezi oběma těmito právními prostředky spolehlivě dovodit přípustnost odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba považovat v mezích dovolacího přezkumu za správné. Nejde přitom o otázku, která by v rozhodovací činnosti soudů byla řešena odlišně nebo by byla rozhodnuta dovolacím soudem jinak. Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , a Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 13. června 2012

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu