Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1366/2017-308

32 Cdo 1366/2017-308

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně IMMO MORAVAN s. r. o.,se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, identifikační číslo osoby 27743489, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti žalované TOMA, a. s., se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, identifikační číslo osoby 18152813, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. -285, takto:Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. -285, se zrušuje a věc sevrací tomutosoudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 12. 2013 domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 611 960 Kč. Okresní soud ve Zlíně platebním rozkazem ze dne 10. 4. 2014, č. j. -32 (doručeným dne 23. 4. 2014), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 611 960 Kč a náklady řízení, nebo aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení podala odpor. Žalovaná podala odpor dne 7. 5. 2014, čímž se platební rozkaz v plném rozsahu zrušil (srov. ustanovení , dále též jen „ “).

Okresní soud ve Zlíně poté usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. -267, rozhodl, že podání žalobkyně ze dne 30. 12. 2013 se odmítá (výrok I.), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 54 740,40 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že po zrušení platebního rozkazu ze dne 10. 4. 2014, č. j. -32, vyzval žalobkyni usnesením ze dne 5. 8. 2015, č. j. -252, k odstranění vad žaloby spočívajících v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a zároveň ji poučil, jak má vytčené vady odstranit. Vady podání žalobkyně spatřoval v tom, že z něj není patrno, která konkrétní síť ve vlastnictví žalované vede po tom kterém konkrétním pozemku žalobkyně a jak konkrétně každá jednotlivá síť ve vlastnictví žalované zatěžuje ten který pozemek žalobkyně. Jelikož žalobkyně vady podání ve stanovené lhůtě neodstranila, soud prvního stupně je odmítl podle ustanovení pro neurčitost a nekonkrétnost.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že podání žalobkyně ze dne 30. 12. 2013 se neodmítá.

S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 15/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud uzavřel, že pokud soud jednou návrhu vyhověl v rozkazním řízení, musel již nutně dospět k závěru, že návrh splňuje zákonné náležitosti. Jestliže byl platební rozkaz zrušen, není postup podle možný. Podle názoru odvolacího soudu nelze mít pochybnosti o tom, že žalobkyně v žalobním petitu zcela řádně a srozumitelně vyjádřila, čeho konkrétně se vůči žalované domáhá, tj. konkrétního peněžního plnění; žalobní petit je zcela určitý a srozumitelný a v případě, že mu bude vyhověno, bude nepochybně i vykonatelný.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo-li jednou návrhu vyhověno v rozkazním řízení, soud již nutně musel dospět k závěru, že návrh splňuje zákonné náležitosti, je nesprávný. Zdůrazňuje, že v projednávané věci nejde o vydání elektronického platebního rozkazu, a proto na ni nedopadají závěry odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. . Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se otázkou projednatelnosti žaloby zabýval zcela nedostatečným způsobem, a namítá, že jeho argumentace v tomto směru se týká toliko žalobního petitu, nikoli vylíčení rozhodujících skutečností. Nedostatečné vylíčení rozhodných skutečností považuje za vadu návrhu na zahájení řízení, při jejíž nápravě se postupuje podle ustanovení

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení „a rozhodnutí včetně náhrady nákladů dovolacího řízení“.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolání je podle ustanovení přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky možnosti vyzvání žalobkyně k doplnění žaloby podle ustanovení po zrušení platebního rozkazu a dále pro řešení otázky posouzení vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, neboť odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou možnosti vyzvat účastníka řízení k odstranění vad podání podle ustanovení poté, co byl již ve věci vydán (a zrušen) platební rozkaz.

Odvolací soud předně přehlédl, že je třeba odlišovat platební rozkaz podle ustanovení a elektronický platební rozkaz podle ustanovení

Podle ustanovení (ve znění účinném od 1. 1. 2013) návrh na vydání elektronického platebního rozkazu musí kromě obecných náležitostí ( ) a náležitostí podle obsahovat datum narození fyzické osoby, identifikační číslo právnické osoby nebo identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem (odstavec 2). Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, předseda senátu usnesením odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; ustanovení se nepoužije (odstavec 4).

V souvislosti s platebním rozkazem podle ustanovení naopak neobsahuje žádné ustanovení, které by soudu neumožňovalo užití ustanovení (srov. ustanovení až 174 a contrario).

Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. , na které odkázal odvolací soud, na projednávanou věc nedopadají (jak správně namítá dovolatelka), neboť v této jiné věci soud vydal elektronický platební rozkaz podle ustanovení Odvolací soud opomněl, že ustanovení se uplatní toliko pro elektronický platební rozkaz, zatímco u platebního rozkazu podle ustanovení jej nelze aplikovat.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje. Otázka, zdali byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, je v souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu ( ) nerozhodná. Vydá-li soud platební rozkaz, aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, neučiní to z neprojednatelné žaloby žalobu projednatelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. , na které správně odkazuje dovolatelka, či jeho usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , a ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo možné užít výzvu podle ustanovení , odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení byl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud dále posuzoval otázku náležitostí žaloby co do vylíčení rozhodujících skutečností.

Podle ustanovení věta druhá a třetí návrh (na zahájení řízení) musí kromě obecných náležitostí ( ) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda nejde o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti uvedené v ustanoveních a (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. ).

V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, to znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , na které správně odkazuje dovolatelka).

Jestliže odvolací soud označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně o neprojednatelnosti žaloby, ale svůj názor odůvodnil toliko určitostí žalobního petitu (konkrétně uvedl, že „žalobkyně v žalobě a žalobním petitu zcela řádně a srozumitelně vyjádřila, čeho konkrétně se vůči žalované domáhá, tj. konkrétního peněžního plnění; žalobní petit je zcela určitý a srozumitelný a v případě jeho vyhovění zcela nepochybně i vykonatelný“), je zřejmé, že posouzením vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. skutečností sloužících k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení) se nezabýval. Jeho právní posouzení je neúplné, a proto nesprávné.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle ustanovení . s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( část první věty za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

V Brně 27. 3. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu