Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4191/2017

-188

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. L., t. č. Vazební věznice, zastoupeného Mgr. Kristiánem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad vodovodem 3109/25, proti žalované John Lock a. s., se sídlem v Praze 8, Lešenská 537/4, identifikační číslo osoby 282 13 998, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. -146, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. -121, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označené bytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na společných částech označeného domu, v němž je bytová jednotka situována (dále již „bytová jednotka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. června 2017, č. j. -146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle , přičemž (z hlediska vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle ) má za to, že: „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. žalobce alespoň nemá ke dni podání tohoto dovolání o takovém řízení povědomí. Napadený rozsudek spočívá především na právním posouzení otázky zamítnutí účastnického výslechu jako důkazního prostředku.“

Podle dovolatele „otázka kladená Nejvyššímu soudu České republiky zní následovně:

Lze zamítnout návrh na doplnění dokazování účastnickým výslechem za situace, kdy navrhovatel (žalobce) chce soudu dokázat, že byl druhou stranou uveden v omyl o rozhodujících skutečnostech a kupní smlouvu podepsal na základě lsti žalované a jeho tvrzení nelze dokázat jinak, a to za situace, kdy navrhovatel (žalobce) navrhoval nalézacímu soudu ještě další důkazní návrhy, které měly nalézací soud přimět k tomu, aby na věc nenahlížel čistě formalisticky, ale tyto důkazní návrhy byly rovněž zamítnuty?“

V další části svého dovolání žalobce uplatňuje skutkové a právní námitky, předkládá svou verzi případu, oponuje právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, respektive odvolacím soudem, a závěrem – kromě návrhu na odložení právní moci rozsudku odvolacího soudu - navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, in eventum aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) předně konstatuje, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu přípustné.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel právně relevantním způsobem vymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k jím shora vymezené právní otázce týkající se neprovedení důkazu výslechem účastníka, která podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Uvedenou právní otázkou se ovšem Nejvyšší soud již zabýval, naposledy ve svém rozsudku ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. (in http://nsoud.cz), v němž vyložil a odůvodnil následující právní názor:

„Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že výslech účastníka řízení je jen jedním z důkazních prostředků sloužících k prokázání tvrzení účastníka a nelze jej zaměňovat s vylíčením rozhodných skutečností ( ). Nemůže tak sloužit k realizaci procesních práv účastníka. Rozhodne-li soud o věci samé bez výslechu účastníka, nejedná se o takový postup, kterým by byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Neprovedení tohoto důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k věci či k ostatním důkazům (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soud č. C 9959, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. , Soudní rozhledy č. 12, 2000, s. 367). Je jen na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede a které bude považovat za nevýznamné pro posouzení věci; v odůvodnění pak uvede, z jakého důvodu důkaz neprovedl. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. ).“

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (ve vazbě na zjištění učiněná soudem prvního stupně) přitom nelze vyvodit, že by soudy nereagovaly na rozsah jimi provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí nevyložily, proč nebylo přistoupeno k další důkazní verifikaci. V tomto ohledu nelze v postupu odvolacího soudu, respektive obou soudů spatřovat žádný prvek svévole, projevu (hrubého) formalismu nebo jiného procesního pochybení kolidujícího s právem účastníků (a tedy i žalobce) na spravedlivý proces ve smyslu d.

Lze tedy uzavřít, že na podkladě výše uvedené dovolací argumentace se žalobci přípustnost jeho dovolání založit nepodařilo.

Pokud žalobce v další části svého dovolání brojí do skutkových zjištění a polemizuje s právním posouzením věci, pak prostřednictvím této dovolací argumentace, a to pro absenci právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , nebylo možné se přípustností dovolání vůbec zabývat.

K (jiným) vadám řízení by bylo možné ve smyslu přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání, což se však netýká tohoto případu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatele na odložení právní moci dovoláním napadeného rozsudku.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu