Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5578/2017

-470

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Leo Express Global a.s. (dříve LEO Express a.s.), se sídlem Praha 3, Řehořova 908/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 29016002, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované České dráhy, a.s., se sídlem Praha 1, Nábřeží L.Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 193/2, o zaplacení 434 332 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. -445, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2017, č. j. -445, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, č. j. -427, kterým nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) v závěru, že u žalobkyně nejsou splněny zvlášť závažné důvody pro postup podle (dále jen ), jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně není nemajetná, má-li na bankovních účtech vysoké zůstatky, byť část činnosti žalobkyně byla v počátku řešena formou úvěrování, a disponuje majetkem v řádu milionů korun, i když část jejích finančních prostředků je určena na vypořádání existujícího smluvního vztahu, jehož předmětem je splátka vlakových souprav a služby generální opravy podvozků vlakových jednotek, kdy použití těchto finančních prostředků je vázáno na souhlas financující banky. Soudy vyšly rovněž ze zjištění, že žalobkyně má krátkodobé pohledávky ve výši 9 655 000 Kč a že k 31. 12. 2015 cizí zdroje činily 856 057 000 Kč, žalobkyni se úspěšně daří snižovat své závazky oproti minulému roku, tržby za prodej vlastních výrobků a služeb se oproti roku 2014 zvýšily o 65 193 000 Kč a k 31. 12. 2015 ostatní provozní výnosy činily 35 262 000 Kč. Soudy přihlédly ke skutečnosti, že žalobkyně byla schopna získat finanční prostředky pomocí úvěrů na nákup vlakových souprav. Z uvedených zjištění dovodily, že je žalobkyně schopna získat finanční prostředky i na úhradu soudního poplatku ve výši 4 100 000 Kč. Odvolací soud zvážil i povahu uplatňovaného nároku – nároku z titulu náhrady škody spočívající ve zneužití dominantního postavení žalované na relevantním trhu a k tomu, že žalobkyně si musela být vědoma, jaké náklady budou spojeny s podáním takové žaloby při žalované částce v řádu sta milionů korun.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na , neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky objektivní neschopnosti žalobkyně uhradit soudní poplatek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. , v němž se uvádí, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu, soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku a k povaze uplatněného nároku. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil rovněž od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , či ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , nepřihlédl-li k celkovým poměrům žalobkyně a objektivní neschopnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek, skutečnému disponibilnímu majetku žalobkyně, je-li u ní reálně vyloučena možnost dispozice s hmotný majetkem a nepřihlédl-li k dluhům žalobkyně, nevzal v potaz její závazky a vázanost peněžních prostředků. Nejvyšší soud se podle dovolatelky odchýlil i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. , podle něhož musí soud primárně zkoumat objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, nikoliv zkoumat, na základě jakých skutečností tato neschopnost nastala. Dovolatelka se též domnívá, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11 2014, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku trestného činu žalované, je zásadně podstatnou okolností svědčící pro existenci zvlášť závažnému důvodu pro osvobození od soudního poplatku.

Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle , (dále jen „ “), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení ( ), který je řádně zastoupen advokátem ( a 4 ), se zabýval přípustností podaného dovolání. Dospěl k závěru, že odvolací soud při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od zaplacení soudního poplatku neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení a že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných).

Shora uvedená kritéria odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození dovolately od soudních poplatků plně respektoval, stejně jako závěry ostatních dovolatelkou výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, mimo rozhodnutí sp. zn. , které na daný případ nedopadá, neboť vychází z jiných skutkových okolností, kdy se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku trestného činu žalované, což v posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudu nevyplývá. Odvolací soud přihlédl rovněž k výši soudního poplatku a též k povaze uplatněného nároku, posuzoval objektivní schopnost dovolatelky soudní poplatek zaplatit, a to nejen s ohledem na zjištění příjmů žadatelky, ale i s přihlédnutím k jejím závazkům, množství disponibilních finančních prostředků a i k její možnosti si prostředky na zaplacení soudního poplatku opatřit. Na základě uvedených skutkových zjištění, okolností posuzované věci, dospěl odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ke správnému závěru, že u žalobkyně nejsou dány předpoklady pro osvobození účastníka od placení soudního poplatku, jestliže žalobkyně není nemajetná a je schopna si prostředky na zaplacení soudního poplatku pro její celkové majetkové poměry opatřit.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle přípustné a podle a 2 jej odmítl.

O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2018

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu