Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3230/2016-257

33 Cdo 3230/2016-257

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, proti žalované BONVER WIN, a. s., se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, Cholevova 1530/1, identifikační číslo osoby 258 99 651, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, o zaplacení příslušenství ze 17.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2016, č. j. -217, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. -217, potvrdil rozsudek ze dne 30. 10. 2015, č. j. -171, jímž Okresní soud v Ostravě uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku „úroky v částce 6.637.810,39 Kč a úroky z prodlení v částce 2.032.431,51 Kč s tím, že tento závazek žalované vůči žalobkyni zaniká v rozsahu finančního plnění žalované státu na účet Specializovaného finančního úřadu na základě exekučních příkazů č. j. 247832/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013, č. j. 453159/13/4000-27901-109550 ze dne 10. 10. 2013, č. j. 248602/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013 a č. j. 248599/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013“, a rozhodl o náhradě nákladů účastníků a státu; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , čl. II bod 2 – dále jen „ “), přípustné.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“, konkrétně na „posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby“. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobkyně nedisponovala předchozím souhlasem soudu k podání žaloby podle , o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 5. 2015 (tj. před novelou provedenou ). Zcela přitom pomíjí, že soudy dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby z rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality ze dne 13. 9. 2011, jímž byl policejnímu orgánu udělen předchozí souhlas k tomu, aby výkonem správy zajištěného majetku (původní věřitelky žalované) byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; uvedené pověření vydal policejní orgán dne 14. 9. 2011. Přípisem z 23. 1. 2012 policejní orgán žalobkyni sdělil, že cílem správy zajištěného majetku je krom jiného podniknout - v případě, že pohledávky nebudou dlužníkem řádně spláceny - všechny kroky k jejich vymožení. Těmito rozhodnutími byla žalobkyně pověřena správou vymáhané pohledávky včetně jejího příslušenství. K její aktivní legitimaci se vyjádřil i Krajský soud v Ostravě jako soud činný v trestním řízení, když přípisem z 23. 7. 2013 sdělil, že žalobkyně má při správě předmětné pohledávky vystupovat v roli řádného hospodáře a činit všechny kroky k vymožení pohledávky, čímž výslovně vyjádřil svůj souhlas s podáním žaloby. Žalobkyně pak postupovala v úzké součinnosti se všemi orgány činnými v trestním řízení (vedeném vůči věřiteli žalované) včetně soudu, u kterého je vedeno trestní řízení. Nad rámec uvedených skutkových zjištění odvolací soud vyložil ustanovení v tom smyslu, že z něho nevyplývá, že by žalobkyně nebyla oprávněna k podání žaloby již z toho titulu, že vykonává správu zajištěného majetku; předchozí souhlas by byl nezbytný pouze k úkonům, které by nesměřovaly ke včasnému uplatnění či vymáhání práv, nýbrž k jejich pominutí. To však nic nemění na skutečnosti, kterou odvolací soud reflektoval, že žalobkyně na základě shora uvedených rozhodnutí a listin disponovala oprávněním vymáhat předmětné pohledávky soudně. Na uvedené už Nejvyšší soud ostatně žalobkyni upozornil v obdobné věci, v níž rozhodl usnesením ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. . Nezbývá než konstatovat, že otázka, kterou žalovaná v této souvislosti předložila dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, je založena na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy (že žalobkyně nedisponovala pověřením, resp. ani souhlasem k podání žaloby k vymožení předmětné pohledávky). Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci ( a contrario).

Za dovolacím soudem dosud neřešenou má žalovaná rovněž otázku „posouzení účinků inhibitoria“ vyvolaného exekučním příkazem. V souvislosti s tím polemizuje s názorem, že nárok žalobkyně na příslušenství pohledávky nezanikl, protože specializovaný finanční úřad nepodal vůči žalované žalobu podle , daňového řádu, a prosazuje, že vydáním exekučního příkazu podle daňového řádu původní věřitelka žalované (a tudíž i žalobkyně) ztratila právo na vyplacení pohledávky a jejího příslušenství. V případě této otázky žalovaná zcela přehlíží, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) se posouzením účinků inhibitoria ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval a dovolací soud nemůže - logicky vzato - přezkoumávat závěr, který odvolací soud neučinil.

Výtkou, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s její argumentací vztahující se k účinkům inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem, žalovaná především nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vadu řízení ve smyslu věta druhá , k níž dovolací soud přihlíží jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné. Nadto se sluší připomenout, že odvolací soud neměl důvod vyjadřovat se k právní otázce účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem, neboť žalovaná v odvolání v tomto směru žádné námitky neuplatnila; uplatnila je pouze v řízení před soudem prvního stupně. Námitky, kterými žalovaná v dovolání zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou obsoletní, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně ( a contrario).

K doplnění dovolání, jímž žalovaná upřesnila otázky, které spojuje s vymezením přípustnosti dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání (srov. ),

Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. března 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu