Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4685/2017-304

21 Cdo 4685/2017-304

U S N E S E N Í

A. Š.

, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016 č. j. -237, takto:

Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016 č. j. -237 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Závěry odvolacího soudu, že žalobkyně se mohla stát nadbytečnou vzhledem k rozhodnutí ministryně spravedlnosti o organizační změně ze dne 31. 5. 2010 č. 10/2010, které bylo přijato k tomu oprávněnou osobou a jímž bylo stanoveno (mimo jiné), že se v organizačním oddělení justičního odboru, v němž byly zařazeny tři zaměstnankyně (B., L. a žalobkyně) ve 14. platové třídě, zrušuje jedno „funkční místo“ ve 14. platové třídě a jedno „funkční“ místo v 10. platové třídě, neboť okruh nadbytečných zaměstnanců byl v tomto rozhodnutí vyjádřen dostatečně uvedením platové třídy, ve které byla zrušovaná místa zařazena, že o výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje výlučně zaměstnavatel a že s tímto výběrem může být zaměstnanec – stejně jako s rozhodnutím o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách - seznámen až ve výpovědi z pracovního poměru, vycházejí ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. -198, a není důvod, aby tyto právní otázky byly posouzeny jinak.

Odvolací soud v napadeném usnesení, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v souladu s ustálenou judikaturou přikládá význam druhu práce žalobkyně sjednanému v pracovní smlouvě [srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1971 sp. zn. , uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí býv. Nejvyšších soudů, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, str. 928, a v něm uvedený právní názor, že v případě posuzování důvodnosti použití výpovědního důvodu podle ustanovení , , je třeba vycházet z obsahu pracovní smlouvy a posoudit, zda došlo u zaměstnavatele k takové organizační změně, která by činila zaměstnance pro něj nadbytečným z hlediska funkce (druhu práce), na kterou zní pracovní smlouva] a považuje v této souvislosti za nutné zabývat se v dalším řízení tím, zda neodpadla byť jen část pracovní náplně žalobkyně [srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. , uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. , z nichž vyplývá, že odpadne-li při organizačních změnách u zaměstnavatele část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen, a nedojde-li k dohodě o změně obsahu pracovního poměru a ani k dohodě o rozvázání pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí podle ustanovení ].

Námitky, kterými žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení , a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení

[namítá-li vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud v rozporu s ustanovením nezopakoval důkazy, ze kterých dovozoval odlišné skutkové závěry než soud prvního stupně, a ani svůj „jiný postup“ rozumně neodůvodnil (přestože odvolací soud v napadeném rozhodnutí skutkový stav věci neuzavřel, ale rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nedostatek skutkových zjištění potřebných pro právní posouzení věci), že zrušil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by byly splněny podmínky pro přenesení doplnění dokazování na soud prvního stupně uvedené v ustanovení (přestože zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně bylo důsledkem objektivního porušení ustanovení až 3 soudem prvního stupně, neboť potřeba uvést další tvrzení a důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu ve smyslu ustanovení ), a že žalobkyni nedoručil podání žalované ze dne 2. 6. 2016 (přestože s tímto podáním byla žalobkyně seznámena u jednání odvolacího soudu dne 7. 12. 2016, u něhož byl soudem sdělen jeho podstatný obsah)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. března 2018

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu