Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3031/2017-203

22 Cdo 3031/2017-203

U S N E S E N Í

a)

A. V.

,

b) M. V.

, zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalované

České dominikánské provincii

, IČO 00408379, se sídlem v Praze 1, Husova 8/234, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5,

o určení vlastnického práva,

vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2017, č. j. -155, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. -125, určil, že do společného jmění žalobců náleží pozemek parc. č. v obci a k. ú. T. (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení (výrok II.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. -155, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že ve společném jmění žalobců je pozemek parc. č. v obci a k.ú. T. (dále jen „sporný pozemek“), a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Dovolání považují za přípustné podle Mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením, přičemž odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. . Pozemky žalobců tvoří se sporným pozemkem jeden velký souvislý celek, plynule do sebe přecházejí, jsou jednolitě zaploceny a ke spornému pozemku neexistuje jiný přístup. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, příp. aby jej zrušil, a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu vyžaduje pro existenci dobré víry „zcela výjimečné okolnosti“ při překročení výměry drženého pozemku o více jak 50 % výměry pozemku skutečně koupeného. V projednávané věci činí přesah téměř 100 % a žádné mimořádné okolnosti žalobci netvrdili. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl jako nedůvodné.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “; srov. čl. II odst. 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelé namítají, že se odvolací soud při posouzení otázky vydržení sporného pozemku odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, resp. spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. , 2 , , ve znění pozdějších předpisů].

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. (dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na

www.nsoud.cz

)], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. , bod 37 (dostupný na

http://nalus.usoud.cz)

], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku či poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ).

Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ).

V dané věci odvolací soud při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva zohlednil, že ačkoli žalobci koupili pozemky parc. č. a o celkové velikosti 3 115 m

2

, chopili se držby pozemků o celkové velikosti 6 026 m

2

. Výměra sporného pozemku představuje téměř 100 % pozemků koupených, a proto podle něj nebyla držba žalobců oprávněná a sporný pozemek vydržením nenabyli.

Omluvitelnost omylu při překročení výměry nabytého pozemku o více jak 100 % připustil Nejvyšší soud jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu, neboť téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ). Výjimku z pravidla shledal Nejvyšší soud například v situaci, v níž byl sporný pozemek od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl jimi užíván jako součást jejich pozemku, přiléhajícího k jejich domu. Tento pozemek neměl samostatný přístup a přístup po vydržecí dobu byl a stále je pouze z usedlosti žalobce. Žalobce přitom nenabýval pozemek, který by neznal, ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými, přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod zajímat se o jeho parametry. Nadto v titulu vydržení (postupní smlouvě) nebyla nijak zmíněna výměra pozemků nabývaných žalobcem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy. 2005, č. 3, str. 101)]. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby.

Obdobně v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , shledal Nejvyšší soud, že konkrétní okolnosti případu (vyvolání důvěry samotným převodcem, který umožnil užívat již rok před převodem uzavřený funkční celek, dále blízké vztahy mezi převodci a nabyvateli, nepřehlednost a svažitost pozemku, utvrzení znalcem, dlouhodobá nečinnost původního vlastníka, který byl na rozpor upozorněn vydržitelem po více jak 20 letech od nerušeného užívání), převažují nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně užívaných, které je jinak nejvýznamnějším kritériem pro posuzování obdobných sporů.

V posuzované věci je nezbytné přihlédnout především ke skutečnosti, že sporný pozemek dosahuje téměř 100 % rozlohy pozemků žalobců (parc. č. a), které nabyli na základě kupní smlouvy. Z tohoto důvodu by mohli nabýt předmětný pozemek pouze za splnění mimořádných okolností. Ty však v poměrech projednávané věci nejsou dány. Je nutné zohlednit, že sporný pozemek je poměrně pravidelný a nekomplikovaný, což obdobně platí i o dalších pozemcích držených žalobci. Vlastnické právo bylo převáděno na základě kupní smlouvy, ve které je výměra pozemku přímo uvedená (č. l. 13), nikoli na základě darování v rodině. Sluší se také uvést, že další pozemky parc. č. a (navazující na sporný pozemek) nabyli žalobci na základě kupní smlouvy až v roce 1993. Z tohoto důvodu nemůže tehdejší dobrou víru založit skutečnost, že v současné době je přístup na sporný pozemek pouze přes pozemky žalobců. Vzhledem ke shora uvedenému nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o tom, že žalobci nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku.

Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu , tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle odmítl.

V souladu s věty druhé rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2018

Mgr. David Havlík

předseda senátu