Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 2/2018

-36

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

G. G.,

takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 č. j. -6

byl porušen zákon

v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení , 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného G. G.

Napadené usnesení

se zrušuje

.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 č. j. -14.

Okresnímu soudu v Olomouci

se přikazuje

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Ministr spravedlnosti podal dne 29. 1. 2018 k Nejvyššímu soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného G. G. proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 č. j. -6.

V této stížnosti poukázal na to, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1956 sp. zn. byl obviněný G. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle (dále jen tr. zák. z roku 1950), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 17. 12. 1956.

Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 31. 10. 1956 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru ve F. odmítl převzít vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou základní službu s odvoláním na své náboženské přesvědčení a na svém odmítavém stanovisku setrval.

Obviněný G. G. požádal podnětem ze dne 1. 4. 1992 o soudní rehabilitaci podle , ve znění Následně usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 sp. zn. 1 Rtv 19/92 byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1956 sp. zn. podle zákona o soudní rehabilitaci zrušen ve výroku o trestu a současně byla podle téhož zákona zrušena také všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění tohoto usnesení bylo zdůrazněno, že dokazování bylo v původním řízení provedeno v dostatečném rozsahu a soud nepochybil, pokud obviněného uznal vinným v souladu s tehdy platným trestním zákonem. V rámci přezkumného řízení ale bylo zjištěno, že při ukládání trestu obviněnému bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, přičemž trestného činu se dopustil výhradně z důvodů svého náboženského přesvědčení. Rehabilitační soud (býv. VOS v Olomouci) proto dospěl k závěru, že je na místě původní odsuzující rozsudek zrušit ve výroku o trestu včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Toto usnesení nabylo právní moci dne 27. 5. 1992.

Následně býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 1992 sp. zn. tak, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 5. 1960 a podle jejího čl. V. trestní stíhání obviněného G. G. pro výše uvedený skutek zastavil. Vzhledem k tomu, že obviněný prohlásil, že na projednání věci trvá, na základě toho pak býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v hlavním líčení konaném dne 27. 5. 1992 rozhodl rozsudkem sp. zn. tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950, jak je uveden v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1956 sp. zn. , se mu z důvodu uvedeného v § 227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 9. 6. 1992.

Podle ministra spravedlnosti rehabilitací obviněného, pokud byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, byl porušen zákon v ustanoveních , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení tr. zák. z roku 1950.

Stěžovatel poté cituje znění y Československé republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.); , 2 a , ve znění ; , trestního zákona a Sb, trestního řádu a konstatuje, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci se v rehabilitačním řízení těmito ustanoveními dostatečně neřídil. Smyslem zákona o soudní rehabilitaci totiž bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Rehabilitační soud se nezabýval dostatečně obhajobou obviněného a nehodnotil ji v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení deklarovaný v zákoně o soudní rehabilitaci.

Ignorance ústavně zaručených práv ve vztahu k ustanovení , ve znění , vyplývá i z dalšího postupu bývalého vojenského soudu, jenž následně vydal rozsudek, jímž při nezměněném výroku o vině obviněnému trest neuložil s poukazem na ustanovení tr. ř. Přitom náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejšíu. Pokud by tak učinil, shledal by, že žalovaný skutek není a nebyl trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, když zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto pak stěžovatel poukázal na znění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. , z nějž cituje.

Na základě výše uvedeného ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 č. j. -6 byl v neprospěch obviněného G. G. porušen zákon v ustanovení , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení tr. Podle tr. ř. pak aby napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 č. j. -14 a dále postupoval podle tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a učinil závěr, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělalu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. vojenský obvodový soud v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že pokud byl obviněný soudně trestán, bylo to výlučně v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Soud proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. , v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíu 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato negovala i v tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin.

Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě obviněného G. G., odsouzeného v roce 1956 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci , ve znění o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v d, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. ).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. , je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem lze uvést, že z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. z roku 1950 za správný a souladný se zákonem. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 č. j. -6 tak byl porušen zákon v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení , 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného G. G., což Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 1992 č. j. -14. Nejvyšší soud pak podle tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je tomu tak proto, že podle se v této věci stal příslušným rehabilitačním soudem Vojenský obvodový soud v Olomouci, který ale již od 1. 1. 1994 neexistuje. Jeho nástupnickým soudem tak je Okresní soud v Olomouci. V daném případě to pak konkrétně znamená, že tento soud znovu projedná a rozhodne o návrhu obviněného G. G. na jeho soudní rehabilitaci podle , ve znění , přičemž bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 2. 2018

JUDr. František Hrabec předseda senátu