Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1041/2017-182

33 Cdo 1041/2017-182

U S N E S E N Í

LAROS s.r.o.

S. Š.

, zastoupenému Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, o 199.277,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č.j. , 209/2016-151, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.374 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Josefa Podhorského, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č.j. -57, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č.j. -110, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 199.277,50 Kč, co do příslušenství (úroky z prodlení ve výši 7,25% od 5. 4. 2012 do 12. 7. 2012 a ve výši 7,25% od 13. 7. 2012 do zaplacení) žalobu zamítl a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni (82.092,56 Kč).

Rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č.j. , 209/2016-151, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrdil, v zamítajícím výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 7,25% z částky 199.277,50 Kč od 15. 7. 2012 do zaplacení, a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni (28.902 Kč). Podle odvolacího soudu žalobkyně má právo na peněžité plnění představující smluvní pokutu za opožděnou úhradu části ceny díla za dobu od 21. 9. 2011 do 2. 4. 2012, neboť žalovaný nedoplatek ceny ve výši 1.021.936 Kč zaplatil až 12. 6. 2012, tj. „opožděně v rámci exekuce po prohraném soudním sporu.“ Denní sazbu smluvní pokuty se zřetelem na zajišťovanou povinnost (zaplacení ceny díla) neshledal nepřiměřenou ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jen „obč. zák.“) a ani výkon práva žalobkyně za odporující dobrým mravům ve smyslu obč. zák.; výsledná výše smluvní pokuty je důsledkem dlouhodobého prodlení žalovaného s plněním smluvní povinnosti (s úhradou ceny byl v prodlení již od roku 2003), kterou – ostatně – ani nesplnil dobrovolně, ale až v exekuci. Žalovaným k započtení uplatněnou pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s předáním díla (611.340 Kč) měl odvolací soud za promlčenou, a to ke dni střetu se zažalovanou (později splatnou) pohledávkou, který nastal doručením opisu žaloby žalovanému, tj. 17. 7. 2012 ( , obč. zák.); žalovaný totiž mohl své právo poprvé vykonat, tj. uplatnit pohledávku u soudu, již 7. 8. 2003 ( , obč. zák.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu pak odvolací soud uzavřel, že vznesení námitky promlčení žalobkyní není v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 , čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Podle ustanovení je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Dovoláním zpochybněné právní otázky (viz níže) již byly předmětem rozhodování Nejvyššího soudu a odvolací soud je vyřešil v souladu s touto judikaturou, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit ani v souzené věci.

Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou z 18. 10. 2002 se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala vybudovat podle projektové dokumentace pro žalovaného (objednatele) do 20. 12. 2002 na specifikovaných pozemcích pozemní komunikaci k rodinným domům. Cena měla být podle smlouvy hrazena při provádění díla zálohově s tím, že po předání a převzetí díla a odstranění případných vad a nedodělků specifikovaných v zápisu o převzetí a předání měla zhotovitelka vystavit konečnou fakturu, v níž budou zohledněny poskytnuté zálohy. V článku IX se strany dohodly na tom, že v případě prodlení se splněním díla zaplatí zhotovitelka žalovanému smluvní pokutu ve výši 0,1% ze smluvní ceny díla za každý den prodlení (bod 1/) a že v případě prodlení se zaplacením faktur zaplatí objednatel žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% z fakturované částky za každý den prodlení (bod 2/). Dílo bylo žalovanému předáno 30. 12. 2002. Nedoplatek sjednané ceny ve výši 1.021.936 Kč žalovaný žalobkyni zaplatil 12. 6. 2012, a to na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. , který nabyl 5. 3. 2009 právní moci. Dopisem z 6. 5. 2013, doručeným 9. 5. 2013, žalovaný vyzval žalobkyni k úhradě 611.340 Kč (smluvní pokuty spjaté s opožděným předáním díla /od 21. 12. 2002 do 6. 8. 2003/).

K námitce dovolatele, podle níž se ujednání článku IX bodu 2 smlouvy o dílo příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a k námitce výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud se opakovaně ve svých rozhodnutích vyjádřil k tomu, kdy se právní úkon (zde ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o dílo) příčí dobrým mravům, resp. kdy lze výkon práva (zde nároku na plnění z titulu smluvní pokuty) pokládat za rozporný s dobrými mravy. Dobré mravy – jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních – netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. ). Účelem smluvní pokuty – právního prostředku zajištění závazků – je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění smluvní povinnosti. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné pohledávky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pojem dobrých mravů činí z § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejíž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně. Odvolací soud se zabýval rozhodnými okolnostmi a jeho závěry, že výše sjednané smluvní pokuty procentní sazbou není nepřiměřená a že výkon práva žalobkyně je v souladu s dobrými mravy, jsou v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. ).

K námitce dovolatele, podle níž pohledávka, kterou uplatnil k započtení proti pohledávce žalobkyně, nebyla v okamžiku, kdy se obě setkaly, promlčena (§ 100 odst. 1, § 101, § 581 odst. 2, věta první, obč. zák.). V otázce počátku běhu promlčecí doby práva na peněžité plnění, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§ 563 obč. zák.), zastává soudní praxe konstantně názor, z něhož vychází i rozhodnutí odvolacího soudu. První možnost vykonání práva na splnění dluhu je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o jeho splnění požádat. Za rozhodný den pro počátek běhu promlčecí doby se tedy považuje vždy den, který následuje po vzniku závazkového právního vztahu, nikoliv den splatnosti dluhu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. , včetně odkazů na další judikaturu v jeho odůvodnění). K ustanovení , věty druhé, Platí, že předpokladem závaznosti řešení předběžné otázky pro další spory je, aby tato předběžná otázka byla řešena přímo ve výroku rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2012, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. ). V projednávaném případě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Městský soud v Praze (pravomocným) rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. , závazně pro účastníky řízení a všechny orgány najisto postavil, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na zaplacení ceny díla ve výši 1.021.936 Kč; zda dílo bylo předáno včas a řádně, posoudil jako předběžnou otázku a vypořádal se s ní v odůvodnění rozhodnutí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, k němuž dospěl Městský soud v Praze (že stavba komunikace byla dokončena, žalovaný dílo protokolárně 30. 12. 2003 převzal a že stavba byla následně kolaudována), aniž – jak správně poznamenal odvolací soud – byl závěrem o předběžné otázce vázán. Je proto bezpředmětná výtka dovolatele, že soud prvního stupně nezjišťoval, zda dílo bylo řádně (podle projektové dokumentace) předáno a zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla, „z něhož je odvozován nárok na zaplacení smluvní pokuty.“

Dovolání, jímž žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, neobsahuje – ve vztahu k měnícímu výroku o věci samé a k nákladovým výrokům – způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, a důvodu dovolání ( ); o tyto obligatorní náležitosti již dovolání nemůže být doplněno ( ) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat ( , věta první, )

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Důvod dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost (srov. , 3 ).

Argumentace k měnícímu výroku ohledně příslušenství pohledávky zcela absentuje a pouhý odkaz na usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud připomněl přípustnost dovolání též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu (včetně výroků o nákladech řízení) za splnění – v daném případě nenaplněného – předpokladu vylíčení přípustnosti, je zjevně nedostatečný.

Nepředložil-li k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. února 2018

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu