Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2400/2017-207

30 Cdo 2400/2017-207

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 330 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. -178, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 330 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . V předmětném řízení se vůči žalobci jako žalovanému domáhala společnost CIUR, a. s., zaplacení částky 871 803 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla. Dle žalobce řízení trvalo téměř 11 let, když bylo zahájeno dne 27. 12. 2004 a pravomocně skončeno dne 10. 3. 2015.

Stanoviskem žalované doručeným žalobci dne 4. 11. 2015 byla žalobci přiznána částka 99 750 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Podáním ze dne 10. 12. 2015 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky přiznané žalovanou včetně příslušenství a Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v tomto rozsahu řízení zastavil. Žalobce tak dále požadoval zaplacení zbývající částky, tj. 230 250 Kč s příslušenstvím.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. -127, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 76 800 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky 76 800 Kč v tam specifikované výši (výrok II), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 153 450 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 798 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ve vyhovujícím výroku i v zamítavém výroku III, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně věc posoudil zcela správně jak po stránce skutkové, tak právní a na odůvodnění jeho rozsudku odkázal. V posuzovaném řízení dle odvolacího soudu došlo v důsledku nepřiměřené délky řízení, k níž nezanedbatelnou měrou přispěla nečinnost nebo neefektivní činnost soudu, k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a žalobce má nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle a 2 v peněžní formě.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že délka období, za které se zadostiučinění poskytuje, se odvíjí od okamžiku, kdy byl žalobce o posuzovaném řízení doručením platebního rozkazu (dne 1. 4. 2005) zpraven, neboť dokud o něm nevěděl, nemohla mu vznikat nemajetková újma. Judikatura Nejvyššího soudu rovněž dovodila, že počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se striktně neodvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Odškodňovaná újma spočívá v nejistotě ohledně výsledku řízení, pro stanovení počátku a konce řízení je tak významné nejen to, že řízení podle procesních předpisů trvá, ale zejména to, že účastník je jako trvající vnímá. Výhrady žalobce k výši základní částky za rok trvání řízení jsou neopodstatněné. Soudem prvního stupně použitá částka 18 000 Kč za první dva roky a za každý další rok trvání řízení se blíží horní hranici judikaturou dovozovaného rozmezí. Tato částka je přiměřená délce posuzovaného řízení (9 let a 11 měsíců), jež přesahuje průměrnou délku obdobného řízení sice značně, ale nikoliv ve výjimečném rozsahu, aby již bylo možné hovořit o extrémní délce řízení. Naopak žalobcem požadovaná částka 30 000 Kč za rok nemá zákonnou ani judikaturní oporu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v posouzení kritérií pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu uvedených v .

Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel formuluje následující otázky:

1) Jakým způsobem lze stanovit základní částku zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, zda ji lze stanovit libovolně bez bližšího odůvodnění a bez odkazu na konkrétní a přezkoumatelná hlediska (tak, jak to učinily soudy prvního a druhého stupně), anebo zda je soud povinen v odůvodnění svého rozsudku řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, jak k výši základní částky zadostiučinění dospěl, podle jakých kritérií při stanovení základní částky postupoval a jakými úvahami se při tom řídil? Dovolatel se domnívá, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. (uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz).

2) Lze základní částku zadostiučinění ve výši 18 000 Kč za jeden rok řízení považovat za částku, která se blíží horní hranici judikaturou stanoveného rozmezí? Tato otázka dle dovolatele nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

3) Je možné základní částku zadostiučinění snížit pro složitost věci dovozovanou mj. z toho, že soud prvního stupně a odvolací soud (v posuzovaném průtažném řízení) rozhodovaly o meritu věci opakovaně – dvakrát (tak, jak to učinily soudy prvního a druhého stupně), přestože opakované rozhodování soudů prvního a druhého stupně (v posuzovaném průtažném řízení) zapříčinilo to, že první rozsudek soudu prvního stupně v předmětné věci trpěl natolik závažnými vadami, že musel být odvolacím soudem zrušen a věc musela být vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení? Odvolací soud se zde dle dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. .

4) Ovlivňuje složitost věci také to, zda je soud schopen v přiměřené lhůtě zajistit znalce, který dokáže vypracovat ve věci znalecký posudek, či zda se to soudu bez zavinění poškozeného nedaří? Dovolatel má za to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

5) K posouzení kritéria „jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení“ ve smyslu , dovolatel namítá, že se odvolací soud v tomto případě odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. .

6) Je podání blanketního odvolání, odůvodněného v řádu dnů či maximálně týdnů, zaplacení soudního poplatku (až) na výzvu soudu a podání žádosti o odročení soudního jednání z důvodu kolize právního zástupce účastníka s jiným soudním jednáním, důvodem pro snížení základní částky zadostiučinění pro kritérium „jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení“? Předmětná otázka nebyla dle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

7) Vychází výše přiznaného zadostiučinění ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v až e) , anebo se zadostiučinění vypočítává násobením modifikované základní částky zadostiučinění a doby, po kterou poškozený o řízení věděl? Dovolatel se domnívá, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od Stanoviska.

8) Mají soudy, a pokud ano, jakým způsobem přihlížet v odškodňovacím řízení k tomu, jaké zadostiučinění přiznává Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v případech skutkově obdobných? Dle dovolatele se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. .

První dvě otázky přípustnost dovolání ve smyslu založit nemohou, neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že při zvlášť dlouhých řízeních je nutné počítat s vyšší základní částkou, spíše k její horní hranici podle judikatury, a vyšel tak ze základní výměry odškodnění v částce 18 000 Kč za první dva roky a za každý další rok řízení (srov. Stanovisko, část VI). Dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy či výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani třetí otázka, neboť namítá-li dovolatel, že první rozsudek soudu prvního stupně v předmětné věci trpěl natolik závažnými vadami, že musel být odvolacím soudem zrušen, míjí se jeho polemika se skutkovým stavem, ze kterého soudy vycházely a který je rozhodující i pro rozhodnutí dovolacího soudu (srov. a ). Z namítaného důvodu tak nemůže být dán rozpor napadeného rozhodnutí s dovolatelem citovaným rozsudkem dovolacího soudu.

Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté otázky, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu nezáviselo, když odvolací soud uvedl, že posuzované řízení bylo skutkově složité, o čemž svědčí obtíže soudu při nalezení vhodného znalce, který by mohl v rámci své odbornosti posoudit funkčnost zařízení, o úhradu jehož ceny se vedl spor. Soud prvního stupně navíc s poukazem na postup soudu v posuzovaném řízení (zjištěné nepřiměřené prodlevy mezi úkony soudu a při zadání a zpracování znaleckého posudku) navýšil zadostiučinění o 20 %.

Ve vztahu k „posouzení kritéria jednání poškozeného (ad 5), kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení“, dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (dovolací důvod), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. . Neuvedení dovolacího důvodu je vadou dovolání ( a 3 ), která v uvedeném rozsahu brání jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto právní otázku přitom nelze seznat ani z obsahu odkazovaného rozhodnutí, neboť ve věci sp. zn. byla řešena otázka, „zda je podle důvodem pro snížení přiměřeného zadostiučinění rovněž okolnost, že účastník (jeho právní předchůdce) poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o zaslání rozsudku, ačkoliv mu tento dosud nebyl řádně doručen, neučinil ve vztahu k soudu další kroky.“ Tato otázka přitom bez dalšího nemá zřetelnou souvislost se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí.

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky šesté, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu rovněž nezáviselo, když oba nižší soudy dospěly k závěru, že není důvod modifikovat základní částku zadostiučinění pro chování žalobce, který na jedné straně opakovaně urgoval soud o provedení znaleckého posudku, na straně druhé však nerespektoval jeho výzvu k uvedení otázek na znalce, podával neodůvodněná odvolání, která musela být doplňována, a opakovaně žádal v odvolacím řízení o odročení jednání.

Ani poslední dvě otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání dle , neboť ani v jejich případě k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nedošlo. Dovolatel totiž přehlíží, že jím citovaný výklad ve Stanovisku směřuje zejména k objasnění rozdílu mezi průtahy a nepřiměřenou délkou řízení, zatímco rozsudky citované odvolacím soudem k určení okamžiku, s nímž je spojen vznik nemajetkové újmy. Pokud dovolatel namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. , pak dovolací soud upozorňuje, že citovaný rozsudek se zabýval přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, což není případ dovolatele. Dovolací soud již dříve konstatoval – a to s odkazem na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A. proti Itálii – že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. ). To neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí být vždy nižší, než to které by přiznal ESLP. Závisí vždy na posouzení okolností konkrétního případu, přičemž se jedná jen o zohlednění skutečností, že poškozený se prostřednictvím řízení před vnitrostátními orgány zpravidla domůže nápravy způsobené újmy snadněji, než kdyby musel se svou žádostí předstoupit před ESLP (viz Stanovisko, část V.). Nadto odkazuje-li dovolatel na rozsudek ESLP ve věci V. proti České republice, není dovolacímu soudu z obsahu dovolání ani z porovnání skutkových stavů obou věcí patrné, v čem by měla spočívat skutková podobnost.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. února 2018

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu