Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5883/2017-99

26 Cdo 5883/2017-99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky I. H., Č. K., zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, za účasti Společenství vlastníků Za Nádražím 205, 206 Český Krumlov, se sídlem v Českém Krumlově – Nádražním Předměstí, Za Nádražím 206, IČO: 28126351, zastoupenému Mgr. Rudolfem Marešem, advokátem se sídlem v Olešnici 103, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 7. února 2014, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. -66, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou (označenou jako

„návrh přehlasovaného vlastníka na rozhodnutí záležitosti soudem s alternativním petitem“

)

se navrhovatelka – s odkazem na ustanovení , (dále jen „o. z.“) – domáhala, aby a) bylo rozhodnuto, že se neschvaluje dodatečná montáž balkonů k francouzským oknům ve štítu

„domu na parcele, vše zapsáno na LV č. 6878 pro k. ú. N. P., obec Č. K., u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. K.“

(dále jen „předmětný dům“), eventuálně b) bylo určeno, že je neplatné usnesení ze dne 7. února 2014, jímž byla schválena dodatečná montáž balkonů k francouzským oknům ve štítu předmětného domu. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě uvedla, že na shromáždění členů dne 7. února 2014 bylo pod bodem 3. projednáváno tzv. „odsouhlasení balkonů“. Kontrolou úsnášeníschopnosti před hlasováním byla zjištěna přítomnost 226.315 hlasů, pro usnesení schvalující dodatečnou montáž balkonů bylo 201.655 hlasů vlastníků, což představuje 89,10 % celkového podílu vlastníků, proti usnesení hlasovalo 6.317 hlasů vlastníků (Š.), tj. 2,79 %, a hlasování se zdrželo 18.343 hlasů vlastníků (H., H., K., tj. 8,11 %. Navrhovatelka je však přesvědčena, že k uvedené instalaci balkonů je – vzhledem k ustanovení a s přihlédnutím k čl. XII. Stanov – nutný souhlas všech vlastníků jednotek. Navíc při svolání shromáždění a také v jeho průběhu byly porušeny tam označené články Stanov.

Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2015, č. j. -46, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č. j. -66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vyšel tudíž i ze skutkového zjištění, že na shromáždění členů dne 7. února 2014 bylo schváleno usnesení k bodu 3. programu vztahujícímu se k dodatečné montáži balkonů, a to „201.655 hlasy vlastníků, což představuje 89,10 % celkového podílu vlastníků“, tj. více jak tříčtvrtinovou většinou hlasů přítomných členů společenství – dále též jen „usnesení k bodu 3. programu“ (viz čl. IV. věta druhá Stanov), a že navrhovatelka se zdržela hlasování. Ztotožnil se také s právním názorem, že navrhovatelka není aktivně věcně legitimována domáhat se podle ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. přezkoumání usnesení k bodu 3. programu, neboť takovou legitimaci přiznává citované ustanovení pouze přehlasovanému vlastníku. Ve vztahu k uvedenému usnesení ji však za přehlasovanou (spolu)vlastnici považovat nelze, zdržela-li se při schvalování tohoto usnesení hlasování.

Dovolání navrhovatelky (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII / – dále opět jen „ “, a , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů).

Judikatura dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. , z 27. června 2017, sp. zn. , a z 15. srpna 2017, sp. zn. ) je ustálena v názoru, že postupem podle § 1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné).

V soudní praxi však není pochyb ani o tom, že právo obrátit se na soud s návrhem na určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním může pouze přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení). Výkladem slovního spojení „přehlasovaný vlastník“ se dovolací soud opakovaně zabýval v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení věty třetí , o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Předně dovodil, že za přehlasovaného nelze považovat vlastníka, který se účastnil zasedání shromáždění a při něm hlasoval pro přijetí napadeného usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. května 2012, sp. zn. ). Oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení rozhodnutí přijatého shromážděním však není ani vlastník, který se účastní shromáždění a zdrží se hlasování. Takový vlastník totiž nedává svým postojem najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. února 2015, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 9. září 2015, sp. zn. ). Dále také vyložil, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o usnesení, a proto je nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2016, sp. zn. ). Formuloval rovněž právní závěr, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. května 2011, sp. zn. ).

Od takto nastaveného výkladu slovního spojení „přehlasovaný vlastník“, užitého v § 11 odst. 3 větě třetí zákona o vlastnictví bytů, se dovolací soud neodchyluje ani v poměrech právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Citované ustanovení totiž užívá pro vymezení osoby aktivně legitimované k podání návrhu na přezkum usnesení přijatého shromážděním naprosto shodné slovní spojení. Neexistuje jediný rozumný důvod, pro který by toto slovní spojení mělo být v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 vykládáno jinak. Snad jen na okraj lze doplnit, že výraz „přehlasovat“ znamená hlasováním překonat, z čehož pro poměry rozhodování shromáždění vlastníků jednotek vyplývá, že přehlasovaným je takový vlastník, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl, tedy – řečeno jinak – hlasoval proti, byl však přehlasován (překonán) většinou tvořenou jinými vlastníky (srov. rovněž odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu z 25. února 2015, sp. zn. ).

V poměrech posuzované věci se uvedené názory prosadí následovně. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že soudy obou stupňů vyšly mimo jiných rovněž ze skutkového zjištění, že na shromáždění členů žalovaného dne 7. února 2014 bylo schváleno usnesení k bodu 3. programu. Pak, jestliže by se podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění dovolatelka nezdržela hlasování a hlasovala by proti, dosáhla by sledovaného cíle v tom smyslu, že by byla aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 1209 odst. 1 o. z. Byla by tedy oprávněna podat žalobu podle citovaného ustanovení na neplatnost usnesení k bodu 3. programu (viz § 580 odst. 1 o. z. a § 1214 o. z. ve spojení s čl. IV. větou první a čl. VII. odst. 14 větou první Stanov žalovaného).

Dospěl-li tedy odvolací soud – za situace, kdy se dovolatelka zdržela hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato (tedy nejde o „neexistující“ usnesení ve smyslu § 1209 odst. 2 o. z.) – k závěru, že není aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 1209 odst. 1 o. z., neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe, od níž se dovolací soud ani nyní neodchyluje.

Nad rámec uvedeného lze snad jen dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. ).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tj. nejen jeho potvrzující výrok ve věci samé, ale jakoby i jeho nákladový výrok. Ve vztahu k nákladovému výroku však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – v rozporu s ustanoveními a 3 neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 2. 2018 JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu