Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3981/2017-333

26 Cdo 3981/2017-333

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) D. M., B., b) L. M., B., zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, c) M. R., B., d) M. R., B., e) E. Q., U. H., f) Ing. M. R., B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2,003.820 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017, č. j. -299, takto: Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 17. 9. 2004 se původní žalobci D. M., L. M., A. R. a M. R. domáhali zaplacení částky 1.358.520 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 10. 2004 do zaplacení z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace (upřesněno po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. , vydaného v této věci). Žalobu odůvodnili zejména tím, že jsou spoluvlastníky domu - objekt bydlení, v k. ú. P., obec B., a že v domě je 8 bytů, z toho 6 bytů užívali nájemci s tzv. regulovaným nájemným. Vyčíslená částka, specifikovaná podle znaleckého posudku č. 056-06/04 Ing. Oty Meissnera ze dne 30. 4. 2003, představuje rozdíl mezi nájemným ekonomickým a nájemným skutečně uhrazeným z těchto 6 bytů za období od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2004. Podáním datovaným 4. 1. 2012 a došlým soudu dne 9. 1. 2012 rozšířili (se souhlasem soudu) nárok o částku 645.300 Kč za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2005.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č. j. -196 (v pořadí druhým), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům Moravanským i žalobcům Růžičkovým vždy částku 129.322,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 17. 5. 2005 do zaplacení, zatímco za období od 1. 10. 2004 do 16. 5. 2005 úrok z prodlení z přiznané částky zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu na zaplacení částky 1.745.175 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III. a V.) a přiznal znalci Ing. Jiřímu Makalovi znalečné ve výši 16.986 Kč (výrok IV.). Soud shledal, že žalobcům náleží náhrada za omezení vlastnického práva pouze ze 4 bytů (u nichž prokázali, že je užívali nájemci s regulovaným nájemným) za období od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2004 v celkové výši 258.645 Kč, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi nájemným určeným podle , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, a nájemným z předmětných 4 bytů zaplaceným. Ohledně částky 645.300 Kč, o kterou byla žaloba rozšířena za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2005, uzavřel, že nárok žalobců v tomto rozsahu je promlčen v obecné tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu ust. , (dále jen „obč. zák.“). Dle názoru soudu podmínky pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou jako odporující dobrým mravům podle obč. zák. nejsou naplněny v takové intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

K odvolání žalobců proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1.518.171 Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze [poté, co usnesením ze dne 10. 10. 2016, č. j. -274 rozhodl, že v řízení bude místo zemřelého A. R. pokračováno s žalobci c), d), e), f)] usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. -299, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v odvoláním dotčené části (1.518.171 Kč s příslušenstvím), ve výroku III. a V. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. ), že žalovanou vznesená námitka promlčení ohledně částky 645.300 Kč je v rozporu s dobrými mravy, jestliže tuto námitku uplatňuje stát jako subjekt, který přes judikaturu Ústavního soudu včas nezajistil, aby nežádoucí stav nuceného omezení vlastnického práva byl napraven. Dodal, že uplatnění námitky promlčení je v daném případě zneužitím práva ze strany státu, který selhal, na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ohledně zbylé částky 872.871 Kč soudu prvního stupně vytkl, že zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže v řízení nebyl postaven najisto rozsah uplatněného nároku a jestliže žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, aniž žalobce (opětovně) poučil podle , (dále jen „ “), o povinnosti navrhnout důkazy potřebné k prokázání jejich tvrzení.

Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v částce 645.300 Kč s příslušenstvím, jež se týká nároku žalobců za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2005, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uplatnila dovolací důvod podle Namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou konkrétně odkázala, a to v otázce posouzení námitky promlčení jako výkonu práva učiněného v rozporu s dobrými mravy (žalobcům nic nebránilo uplatnit svůj nárok včas). Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci a), b) a f) navrhli, aby dovolání žalované bylo odmítnuto s odůvodněním, že vznesení námitky promlčení žalovanou ve světle jejího postoje jako orgánu veřejné moci k ústavně prosazovanému právu žalobců od roku 2004 se jeví jako nemravné s nepřiměřeně tvrdými důsledky. Zároveň specifikovali i důvody, pro které nemohli uplatnit svůj nárok včas.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „ ”).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), jež je zastoupena osobou s právnickým vzděláním ( ), proti rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , a to i v otázce, zda námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného vznesená žalovanou (Českou republikou) je v rozporu s dobrými mravy. Z důvodu změny judikatury spočívající v jejím sjednocení proto již nelze vycházet z dosavadních rozhodnutí, na které odkazovala dovolatelka.

Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ ( , 3 , ).

Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku při posouzení otázky souladu námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného podle d, kterou uplatnil stát v řízení, v němž se pronajímatel domáhal tohoto nároku, s dobrými mravy, navázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. (ze kterého vycházel i odvolací soud), v němž Ústavní soud konstatoval (body 36. a 37.), že státna jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s (novou) judikaturou dovolacího soudu, není dovolání přípustné; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl. Protože však rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím kasačním, bude na soudu prvního stupně, aby se opětovně vznesenou námitkou promlčení zabýval, přičemž zhodnotí i důvody, pro které žalobci rozšířili svoji žalobu o další období až dne 9. 1. 2012, tedy jinak řečeno posoudí, zda postupovali v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť o nákladech řízení se rozhoduje v rozhodnutí, kterým se řízení končí ( ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. února 2018 JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu