Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5827/2017-307

22 Cdo 5827/2017-307

U S N E S E N Í

P. P.

P. K.

, zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2017, č. j. -270, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. -220, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) žalobci závazek vůči věřiteli Raiffeisenbank a. s. z titulu kreditní karty ve výši 74 Kč (výrok I.). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 274 594,70 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. -270, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. ho změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 159 131,70 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvádí, že nesprávné právní posouzení věci je založeno rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , když odvolací soud nelogicky a bez patřičného právního podkladu snížil žalobcův vypořádací podíl. Nesprávně uznal a zohlednil část dokladů o platbách a zbytek (výživné) od závazků odečetl. Tento postup je v rozporu s právní úpravou, neboť závazky by měly být hrazeny manžely společně. V opatrovnickém spise, z nějž odvolací soud vycházel, nebyly úplně předloženy všechny doklady, protože nebyly v daném řízení relevantní. V odvolacím řízení bylo bez jakéhokoliv opodstatnění určeno, že peněžní prostředky určené na výživu nezletilých dětí plynuly ze závazků, které jsou mezi účastníky řízení vypořádávány. Finanční prostředky, z nichž bylo hrazeno výživné, nelze takto započítat do závazku, ze kterého má být žalobce ze zaniklého SJM vypořádán. Výživné, které je určeno výhradně na výživu a rozvoj nezletilých dětí, nemůže být odečteno z částky, kterou má žalovaná žalobci uhradit jako vypořádací podíl ze zaniklého SJM. Z dokazování je zřejmé, že výdaje žalobce byly výrazně vyšší než „nahromaděný dluh“, jenž je předmětem vypořádání SJM. Odvolací soud však přesto částku vyplacenou žalobcem jako výživné podřadil pod uvedený dluh, ačkoliv tento postup nezaložil na důkazech, jež by ho legitimizovaly. V rozhodnutí nebylo nijak odůvodněno, na jakém základě soud dospěl k tomuto závěru. Odvolací soud významně vycházel z opatrovnického spisu; v něm je však problematika probírána pouze povrchně. V opatrovnickém řízení nebyly dokládány všechny potřebné dokumenty pro řízení o vypořádání SJM. Odvolací soud se tak odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. , protože aplikoval právní normu při absenci (relevantní části) skutkového stavu.Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.Jelikož SJM zaniklo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].Dovolání není přípustné.Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d [stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].Dovolání je nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatel neuvádí, v čem má být založena přípustnost dovolání a jeho dovolání vůbec neobsahuje jakoukoliv zmínku o vymezení přípustnosti dovolání v režimu Toliko v souvislosti se sumarizací výhrad vůči rozsudku odvolacího soudu dovolatel závěrem uvádí, že svým právním posouzení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. . Tento poukaz však za řádné vymezení přípustnosti dovolání považovat nelze. S odkazem na uvedené rozhodnutí totiž dovolatel namítá aplikaci právní normy při absenci skutkového stavu. Vytýká tak odvolacímu soudu převážně nedostatek skutkových zjištění, což vyplývá z obsahu dovolání a především té jeho části, ve které uvádí, že „odvolací soud vycházel převážně z nedostatečných informací ze spisu, který je veden ohledně péče o nezl. děti u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. “. Dovolání je však v daném ohledu vnitřně rozporné, neboť současně vytýká odvolacímu soudu samotnou absenci právního posouzení, když uvádí, že „v rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo nijak odůvodněno, na jakém základě soud dospěl k tomuto závěru“. Uvedenými nedostatky rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo není. Dovolacímu soudu především není zřejmé, nedostatek (či absenci) jakého základního skutkového zjištění dovolatel namítá, neboť odvolací soud pro věc určující skutkový závěr zřetelně učinil. Odvolací soud po doplnění dokazování skutkově uzavřel, že žalobce v době od září 2009 do prosince 2010 dosáhl čistého příjmu v celkové výši 732 629 Kč, na úhradu potřeb rodiny a jejích členů vynaložil částku 1 071 384 Kč a dluh u Raiffeisenbank a Citibank Europe od dne 11. 9. 2009, kdy účastníci ukončili soužití ve společné domácnosti, do 6. 12. 2010, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství, se dluh zvýšil na částku 493 149,72 Kč. Právně uzavřel, že takto vzniklé dluhy tvořily součást SJM účastníků, z čehož i dovolatel vychází. Zjevně není sporu také o tom, že prostředky získané z uvedených závazků žalobce použil na úhradu potřeb rodiny, což odvolací soud jednoznačně vyjádřil poukazem, že „z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že finanční prostředky, o které se navýšily závazky účastníků v posuzovaném období mezi ukončením jejich soužití a zánikem manželství, byly použity k obstarávání potřeb rodiny“. V této souvislosti pak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že z finančních prostředků, které žalobce získal a které vedly k navýšení dluhů tvořících společného jmění manželů, uhradil žalobce na výživu nezletilých dětí částku 231 000 Kč. Dovolatel v dovolání uvádí, že „v odvolacím řízení bylo bez jakéhokoliv opodstatnění určeno, že peněžní prostředky určené na výživu nezletilých dětí plynuly právě ze závazků, jež jsou mezi účastníky v řízení vypořádávány. Žalobce je ovšem toho názoru, že finanční prostředky, z nichž bylo hrazeno výživné, nelze takto započítat do závazku, ze kterého má být žalobce ze zaniklého společného jmění manželů vypořádán“. V další části dovolání pak dovolatel namítá, že odvolací soud své závěry vůbec neodůvodnil. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. pravděpodobně naznačuje dovolatel absenci stěžejních skutkových zjištění, částí dovolání uvedenou v předchozím odstavci však naznačuje snad i nesprávnost skutkových zjištění, případně ve zcela obecné rovině nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu. U nichž však není vůbec zřejmé, zda je podrobuje kritice z hlediska absentujících skutkových zjištění, nesprávných skutkových zjištění či správných skutkových zjištění. Dovolání je ostatně ve svém obsahu vnitřně rozporné, jestliže odkazem na rozhodnutí sp. zn. namítá dovolatel aplikaci právní normy při absenci stěžejního skutkového zjištění a současně odvolacímu soudu vytýká chybějící právní posouzení v odůvodnění jeho rozhodnutí, potažmo jakékoliv odůvodnění. Skutkové závěry v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu (srov. a contrario), a jak uvedl dovolací soud výše, určující skutkový závěr odvolací soud učinil. Námitka absentujícího odůvodnění závěrů odvolacího soudu je nepatřičná, neboť odvolací soud byť stručně, ale zřetelně a jasně uvedl, proč o polovinu zaplaceného výživného snížil vypořádací podíl dovolatele. Současně také poukázal mimo jiné na a obč. zák. z nichž zjevně vycházel. Má-li být předmětem dovolání námitka nesprávného hmotněprávního posouzení věci, pak je nucen dovolací soud konstatovat, že v daném ohledu zcela absentuje jakákoliv zmínka o vymezení přípustnosti dovolání. Proto jen zcela nad rámec pro vysvětlení dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno primárně na závěru, že žalobce uhradil po rozvodu manželství ze svých výlučných prostředků závazky tvořící SJM účastníků v celkové výši 493 149,72 Kč. Jedná se tedy o investici z jeho výlučných prostředků do společného jmění manželů, neboť tímto způsobem uhradil společné dluhy. Má proto v obecné rovině ve smyslu obč. zák. právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Tímto způsobem také odvolací soud zjevně postupoval a i jeho postup ve vztahu k zaplacenému výživnému je ve shodě s judikaturou dovolacího soudu.

V usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že se nelze v rámci vypořádání SJM a v rámci § 149 odst. 2 obč. zák. domáhat náhrady toho, co bylo (zpravidla s vědomím či souhlasem druhého manžela) vynaloženo na krytí povinností, které vyplývají přímo ze zákona (např. plnění vyživovací povinnosti vůči rodičům, dětem) bez ohledu na to, zda jde o povinnost plněnou na základě rozhodnutí příslušného orgánu nebo dobrovolně. Závěry o nemožnosti vypořádání částek vynaložené ze společného jmění manželů na úhradu zákonné povinnosti ostatně zastává judikatura konstantně [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. (uveřejněné pod č. C 7 476 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. C 12 677 v Souboru)].Jestliže se dovolatel domáhá, aby bylo zohledněno, že ze svých výlučných prostředků zaplatil mimo jiné dluh, jehož prostřednictvím si opatřil finanční prostředky, z nichž hradil výživné nezletilým dětem, pak se domáhá právě náhrady toho, co bylo vynaloženo na úhradu zákonné povinnosti. Pokud pak odvolací soud tuto skutečnost posoudil v souladu s výše uvedenou judikaturou, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle je odmítl.V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2018

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu