Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5667/2017-334

22 Cdo 5667/2017-334

U S N E S E N Í

V. N.

J. Š.

, proti žalovanému

Hlavnímu městu Praze

, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, za účasti vedlejších účastnic na straně žalovaného:

1) Český statek, spol. s r.o.

, identifikační číslo osoby 61507202, se sídlem v Praze 9, Stará obec 7, zastoupené Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem Praha 4, K lesu 756/25,

2) Městská část Praha-Dolní Počernice

, identifikační číslo osoby 00240150, se sídlem v Praze 9, Stará obec 10, zastoupené JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o zdržení se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, č. j. -299, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. -238, rozhodl, že „žalovaná je povinna zdržet se obtěžování žalobce hlukem překračujícím hygienické limity šířícím se z budovy č.p., objekt k bydlení, na pozemku č. parc. či z pozemku č. parc., zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. pro obec P., část obce a k.ú. D. P. u KÚ pro h. m. P., katastrální pracoviště P. pronikajícím na nemovitost ve spoluvlastnictví žalobce – stavbu č.p. na pozemku č. parc., pozemek č. parc., zastavěná plocha a nádvoří a pozemek, zahrada, vše zapsáno na LV č. pro obec P., část obce a k.ú. D. P. u KÚ pro h. m. P., katastrální pracoviště P.“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Žalovaný již v průběhu řízení namítal, že v řízení není pasivně věcně legitimován a že by žaloba měla směřovat vůči vedlejším účastníkům na straně žalované. Soud prvního stupně tuto námitku posoudil jako nedůvodnou, když v odůvodnění rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. .

Městský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. -299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a změnil ve výroku II. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud mimo jiné dovodil, že právní úprava obsažená v zákoně č. , o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, nezbavuje žalovaného povinností plynoucích jí z vlastnického práva, které vyplývá z veřejné evidence.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo žalované město („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v , , ve znění pozdějších předpisů („ “) Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ).

Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle , tedy by mu neprodleným výkonem rozhodnutí hrozila závažná újma. Nemá totiž možnost, jak fakticky zajistit splnění povinnosti.

Uvádí, že pro rozhodování ohledně pasivní věcné legitimace jsou stěžejní zákon o hlavním městě Praze a obecně závazná hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy („statut“), podle kterých městské části vykonávají práva a povinnosti vlastníka k majetku jim svěřenému, nikoli dovolatel. Namítá, že nemůže povinnost uloženou soudem splnit; v úvahu připadají pouze krajní možnosti – např. odnětí majetku ze svěřené správy – což je však úkon podle názoru dovolatele zjevně nepřiměřený. Jsou to právě vedlejší účastnice na jeho straně, které mohou splnit uloženou povinnost. Dodává, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. , není pro tuto věc přiléhavý, neboť se týká jiné situace. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání připojili vyjádření oba vedlejší účastníci na straně žalovaného.

Žalobce ani vedlejší účastník na straně žalobce se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( ).

Dovolání není přípustné, napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Již v rozsudku ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. , řešil Nejvyšší soud otázku, zda žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu , (nyní , ) musí směřovat proti tomu, kdo svou činností druhého obtěžuje nebo zda může být úspěšně podána i proti vlastníkovi nemovitostí, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost nevykonává. Dovolací soud zaujímá názor, že tato žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. Tento právní názor je v souladu s názorem, který zaujal již komentář k obdobně formulovanému obecného z roku 1811 (Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář l československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 247: „Žalovaným jest (tedy pasivně jest legitimován) vlastník pozemku, odkud vychází zásah, bez zřetele k tomu, kdo jest původcem takového zásahu (t. j. kdo je porušovatelem, jenž nepříležitosti působí).“ Je tomu tak proto, že rušený vlastník mnohdy nemá možnost zjistit, kdo konkrétně jeho právo ruší, a je tak odkázán na evidenci nemovitostí.

Obecně platí, že vlastnická žalobu – a tou je i žaloba proti rušení vlastnického práva imisemi – lze úspěšně podat proti tomu, kdo mám možnost rušení zabránit. Dovolateli tak lze přisvědčit, že pasivně nemůže být legitimován vlastník pozemku, ze kterého rušení pochází v případě, že nemá právní možnost – byť i nepřímou – rušení zabránit. Takovou možnost žalované město má.

Dovolatel poukazuje na , o hlavním městě Praze, podle kterého platí: „Městským částem se svěřují do správy věci z majetku hlavního města Prahy, které jim byly svěřeny do hospodaření podle právních předpisů vydaných hlavním městem Prahou platných k účinnosti tohoto zákona. Svěřenou správu majetku hlavního města Prahy městské části lze odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu nebo se souhlasem městské části“; citací dalších ustanovení dokládá, že všechna vlastnická práva vykonává městská část a žalované město nemá možnost její postup ovlivnit a rušení zamezit. Dovolací soud však připomíná tohoto zákona, podle kterého platí: „Svěřenou věc lze z majetku městské části odejmout též v případě, jestliže městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy a neodstraní tyto nedostatky ve lhůtě stanoveném hlavním městem Prahou, která nesmí být kratší než 60 dnů“. Jestliže městská část nezabrání tomu, komu pozemek pronajala, v dalším rušení, ačkoliv z pravomocného rozsudku, který je jí znám, je zřejmé, že nájemce protiprávně ruší třetí osoby imisemi, pak sama porušuje právní předpis ve smyslu citovaného ustanovení; pak jí lze majetek odejmout. To ostatně dovolatel nepopírá, tvrdí jen, že by šlo o „proces výjimečný, administrativně velmi náročný a k danému účelu zjevně nepřiměřený“. Nicméně pokud by městská část vědomě tolerovala zjevně protiprávní jednání nájemce, poškozující občany, pak by o nepřiměřený postup nešlo a ani jeho náročnost by nebyla právně významná. Ostatně lze předpokládat, že by k cíli zpravidla vedla již pohrůžka odnětím svěřené věci.

Lze shrnout, že ve věci byl pasivně legitimován vlastník pozemku, ze kterého rušení vycházelo, tak i městská část, které byl pozemek svěřen, a konečně i rušitel (tedy oba vedlejší účastníci); i když by k zamezení dalších imisí rychleji vedla žaloba podaná na vedlejší účastníky, nelze žalobci vytýkat, že žaloval toho, kdo je jako vlastník evidován v katastru nemovitostí.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud nerozhodoval, neboť vzhledem k nepřípustnosti dovolání byl zjevně nedůvodný.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu