Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5680/2017

32 Cdo 5680/2017-253

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně LARGE LIFE LIMITED, se sídlem v Manchesteru, Salford, Bexley Square 6, M3 6BZ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4709275 (podnikající na území České republiky prostřednictvím odštěpného závodu LARGE LIFE LIMITED - Czech Republic branch, organizační složky, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28203666), zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému P. P., se sídlem v Mladé Boleslavi, zastoupenému Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, o zaplacení 1 615 743 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. -233, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Odvolací soud (jenž v záhlaví i v odůvodnění svého rozhodnutí označil rozsudek soudu prvního stupně nesprávným číslem jednacím) vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, že účastníci platně uzavřeli kupní smlouvy na dodávku zboží ve smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na jejichž základě žalobkyně dodala žalovanému zboží – výživové doplňky stravy v celkové hodnotě 1 750 417 Kč, avšak žalovaný zaplatil žalobkyni pouze částku 134 674 Kč.

Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že soud prvního stupně opomněl provést dokazování jeho účetními výkazy a znaleckým posudkem z oboru technické expertízy písemností. Pokud žalovaný popíral, že by měl ve svém držení faktury, z nichž žalobkyně dovozovala své právo, bylo by podle odvolacího soudu v rozporu s procesní ekonomií provádět dokazování navrženými účetními výkazy, neboť by z nich pro posouzení věci nemohly být zjištěny žádné relevantní skutečnosti. O dodacích listech, jež žalobkyně předložila, žalovaný nikdy netvrdil, že by se jednalo o falsifikáty, přičemž skutečnost, že dodací listy byly podepsány fixem, je podle odvolacího soudu irelevantní, neboť svědek Š., jenž pro žalovaného do března 2013 pracoval jako distributor, pravost svých podpisů na dodacích listech potvrdil a z jeho výpovědí nevyplývá, že by připustil jejich antedatování.

Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost podle (dále též jen „ “) spatřuje v tom, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.“ Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci ( ).

Dovolatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. , namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene. Žalobkyní předložené dodací listy byly podle dovolatele vyhotoveny dodatečně a účelově. Ačkoli dovolatel v řízení netvrdil, že dodací listy jsou falsifikáty, poukazoval na skutečnosti, z nichž podle něj plynou o jejich pravosti pochybnosti. Odvolací soud měl proto rozložit důkazní břemeno tak, aby povinnost prokazovat pravost dodacích listů ležela na žalobkyni. V řízení podle dovolatele rovněž nebylo dostatečně prokázáno, že by k němu svědek Š., jenž tvrdil, že dodací listy podepsal, a jenž je od roku 2013 v úzkém kontaktu se žalobkyní (je jejím hlavním distributorem zboží), měl v době uzavírání kupních smluv obchodněprávní či pracovněprávní vztah.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Z obsahu dovolání se podává, že směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel formuloval jedinou otázku, a to otázku „ základních zásad při rozložení důkazního břemene pro strany sporu“. Tato otázka však přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkázal, ani od jiné judikatury dovolacího soudu.

V rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že „důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost (v důsledku nesplnění povinnosti uložené ustanovením větou první ) prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nelze nepochybně prokázat pro věc rozhodnou skutečnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, pod označením SR 57/1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( věta druhá ), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 86, ročník 2002).“

K posouzení soukromé y jako důkazního prostředku se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. , v němž vysvětlil, že „hodnocení důkazu soukromou u zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle , vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v “

Odvolací soud, jenž se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s jeho provedením a hodnocením důkazů, s jeho právními závěry i s jejich odůvodněním, se v dovoláním napadeném rozhodnutí zabýval především námitkou nesprávnosti postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů a shledal tuto námitku nedůvodnou. V otázce důkazního břemene k prokázání skutečností zakládajících oprávněnost žalobního nároku postupoval soud prvního stupně i soud odvolací, jenž řešení této otázky soudem prvního stupně aproboval, zcela v souladu s dovolatelem označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu – nijak nezpochybňoval důkazní břemeno žalobkyně k prokázání těchto skutečností; po provedení a hodnocení důkazů, jež mu umožnilo přijmout závěr o pravdivosti skutkových tvrzení žalobkyně, uzavřel, že skutečnosti zakládající oprávněnost žalobního nároku má za prokázané.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že kritika postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů, tvořící podstatnou část obsahu dovolání, nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Dovolatel pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ), že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. ) a že námitka vad řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva neodpovídá kritériím stanoveným v (vzhledem k není ani způsobilým dovolacím důvodem), tudíž ani ona nemůže založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. 2. 2018

JUDr. Miroslav Galluspředseda senátu