Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 511/2017-232

26 Cdo 511/2017-232

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně H. K., B., zastoupené JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19, proti žalované Tritomonapay s.r.o. (dříve GARANZIA Finance s.r.o.), se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 838/6, IČO: 24132772, zastoupené Mgr. Zuzanou Zinrákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palachovo nám. 620/1, o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 24.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2016, č. j. -203, takto:Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2016, č. j. -203, v měnícím výroku I. a v nákladovém výroku IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahutomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Městského soudu v Brně /soudu prvního stupně/ – dále jen „Návrh“), aby jí žalovaná zaplatila částku 72.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě smluvního úroku z prodlení) z titulu dlužného nájemného za měsíce duben, květen a červen 2012 (dále jen „žalované období“) z předmětu nájmu (tvořeného prvním a druhým nadzemním podlažím tam specifikovaného domu a tam specifikovanými pozemky), který si od ní pronajala nájemní smlouvou ze dne 1. července 2011 (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. července 2011 do 30. června 2012 za měsíční nájemné ve výši 24.000,- Kč. Žalovaná se pak vzájemným návrhem domáhala, aby jí žalobkyně zaplatila částku 24.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení) z titulu vrácení kauce, kterou jí poskytla na základě čl. VI. odst. 6 Nájemní smlouvy.

Soud prvního stupně – poté, co byl v důsledku včas podaného odporu zrušen jeho elektronický platební rozkaz ze dne 27. ledna 2014, č. j. -12 – rozsudkem ze dne 23. června 2015, č. j. -151, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. srpna 2015, č. j. -174, vyhověl Návrhu a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 72.000,- Kč s tam uvedeným (smluvním) úrokem z prodlení (výrok I. ve znění opravného usnesení); současně zamítl vzájemný návrh žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).

Na zjištěném skutkovém základě mimo jiné dovodil, že nájemní poměr účastnic, založený (písemnou) Nájemní smlouvou, nezanikl předčasně, neboť – z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku – nebyly splněny zákonné předpoklady k tomu, aby žalovaná dopisem ze dne 29. února 2012 platně odstoupila od Nájemní smlouvy podle a 2 , , ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Byl-li ukončen až uplynutím sjednané doby nájmu (tj. dne 30. června 2012), byla žalovaná povinna i v žalovaném období platit žalobkyni sjednané nájemné, a to bez ohledu na to, že jí předmět nájmu z vlastní iniciativy protokolárně předala již dne 29. března 2012. Proto Návrhu vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. -203, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že Návrh zamítl (výrok I. – dále též jen „měnící výrok“), a v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 24.000,- Kč s tam uvedeným (zákonným) úrokem z prodlení (výrok II.); jinak ho v posléze uvedeném výroku ohledně tam specifikovaného (zákonného) úroku z prodlení potvrdil (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok IV. – dále též jen „nákladový výrok IV.“).

Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že nájemní poměr účastnic skončil dnem 31. března 2012 (tj. dnem účinnosti odstoupení žalované od Nájemní smlouvy), avšak dohodou, jíž účastnice uzavřely konkludentně tím, že dne 29. března 2012 odevzdala žalovaná předmět nájmu žalobkyni, která ho od ní převzala. V žalovaném období tudíž nebyla žalovaná povinna platit žalobkyni sjednané nájemné, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil mimo jiné tak, že Návrh zamítl.

Proti výrokům I. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Ve vztahu k měnícímu výroku zejména namítla, že nájemní poměr nemohl skončit dne 31. března 2012 konkludentně uzavřenou dohodou proto, že s ohledem na okolnosti specifikované v dovolání nelze na uzavření takovéto dohody usoudit. Uvedený závěr však podle jejího mínění neobstojí rovněž proto, že podle ustanovení obč. zák. lze písemně uzavřenou dohodu změnit nebo zrušit pouze písemně. Šlo-li v daném případě o písemnou Nájemní smlouvu, pak případná konkludentní dohoda o jejím skončení nebyla učiněna ve formě, jíž vyžaduje zákon, a je proto absolutně neplatná ( obč. zák.). Zde odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu z 29. května 2008, sp. zn. , a z 25. listopadu 2009, sp. zn. . V uvedených souvislostech pak odvolacímu soudu také vytkla, že založil-li své rozhodnutí na zcela novém (odlišném) závěru, je jeho rozhodnutí nepředvídatelné, čímž zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Přitom poukázala na nálezy Ústavního soudu z 5. února 2013, sp. zn. , a z 22. května 2013, sp. zn. . Ve vztahu k nákladovému výroku namítla, že odvolací soud pochybil, přiznal-li žalované též právo na náhradu cestovních výdajů a náhradu za promeškaný čas. Podle jejího názoru nebyly tyto náklady účelně vynaloženy, jestliže si žalovaná zvolila zástupkyní advokátku se sídlem v Olomouci přesto, že obě účastnice mají bydliště, resp. sídlo v Brně, kde sídlí také soud, jenž byl místně příslušným k projednání dané věci v prvním stupni. Zde se dovolávala rozhodnutí Ústavního soudu z 25. března 2014, sp. zn. , a z 9. prosince 2014, sp. zn. . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud v napadených výrocích rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „ “ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII ). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a proti měnícímu výroku je podle přípustné, neboť zde spočívá napadené rozhodnutí na řešení právní otázky (zda lze platně zrušit písemně uzavřenou dohodu /zde Nájemní smlouvu/ konkludentním právním úkonem /v dané věci konkludentně uzavřenou dohodou o skončení nájmu/), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost zbývá dodat, že samotná existence konkludentní dohody o skončení nájmu je především otázkou skutkovou a nikoli právní. I kdyby tomu tak nebylo, schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ), což dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka uplatnila dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ), neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Při posuzování rozhodných dovolacích námitek vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů).

V posuzovaném případě odvolací soud (soud prvního stupně) neučinil žádný závěr o tom, že nájemní poměr účastnic, založený Nájemní smlouvou, byl vztahem obchodněprávním, a dovolací soud dodává, že takový závěr ani učinit nemohl, neboť mu to zjištěný skutkový základ věci neumožňoval. Jeho součástí totiž nebyla zjištění, jež by svědčila o tom, že obě účastnice jsou podnikatelky a Nájemní smlouva se – s přihlédnutím ke všem okolnostem jejího uzavření – týkala jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.), nebo že svůj nájemní poměr podřídily obchodnímu zákoníku písemnou dohodou (§ 262 odst. 1 a 2 obch. zák.). O závazkový vztah uvedený v § 261 odst. 2 či odst. 3 obch. zák. zde tedy evidentně nešlo a nájemní poměr je tudíž namístě posoudit jako vztah občanskoprávní.

Ustálená soudní praxe dovodila, že pro oblast občanskoprávních vztahů obecně platí, že všechny písemně uzavřené dohody, ať již písemná forma byla stanovena zákonem či dohodnuta, mohou být (ze stejných důvodů, pro které byla stanovena písemná forma již při jejich vzniku) opět změněny nebo zrušeny pouze písemně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. dubna 1998, sp. zn. , a z 24. března 2009, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. září 2009, sp. zn. ). Byla-li písemně uzavřená smlouva změněna nebo zrušena ústně či konkludentně, a nikoli písemně, jak to vyžaduje ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák., jde o právní úkon, který nebyl učiněn ve formě, jíž vyžaduje zákon, a tedy o právní úkon absolutně neplatný ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. září 2007, sp. zn. , či z 25. listopadu 2009, sp. zn. /na který odkázala dovolatelka v dovolání/, uveřejněné pod č. C 5348 a C 8014 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dohoda o změně či zrušení smlouvy, pro jejíž uzavření zákon vyžaduje písemnou formu, tudíž musí být podle § 40 odst. 2 obč. zák. uzavřena taktéž v písemné formě, a to pod sankcí absolutní neplatnosti ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku z 31. srpna 2016, sp. zn. ).

V projednávané věci se proto uplatní závěry, jež Nejvyšší soud formuloval pro oblast občanskoprávních vztahů a z nichž pro danou věc vyplývá, že byla-li Nájemní smlouva uzavřena písemně, pak bez ohledu na to, zda šlo o smlouvu, která mohla být uzavřena i bezformálně, je konkludentně uzavřená dohoda o skončení nájmu absolutně neplatná podle § 40 odst. 1 obč. zák., neboť nebyla učiněna ve formě písemného právního úkonu, jíž k platnému zrušení dotčené smlouvy vyžadoval zákon (ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák.). Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. ).

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že neobstojí závěr, že nájemní poměr účastnic skončil dnem 31. března 2012 dohodou, kterou uzavřely konkludentní formou.

Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok I. rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku a v závislém nákladovém výroku IV. zrušil ( ve spojení s ustanovením věty před středníkem ), aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanou vadou řízení či otázkou přípustnosti, resp. důvodnosti dovolání proti naposledy zmíněnému výroku. Současně věc podle věty první vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno, stal se návrh na odklad jeho vykonatelnosti bezpředmětným, a proto o něm dovolací soud již nerozhodoval.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 1. 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu