Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3793/2016

30 Cdo 3793/2016-206

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská 6/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2 145 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. -182, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2015, č. j. -150, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2 145 000 Kč s příslušenstvím.

2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce se prostřednictvím žaloby domáhal zaplacení částky 2 145 000 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení vedeného proti jeho osobě od 23. 2. 2000 do 28. 1. 2013 Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo skončeno zastavením na základě amnestie prezidenta republiky usnesením č. j. -22277. Před zahájením řízení o náhradě nemajetkové újmy žalobce uplatnil jím tvrzený nárok vůči žalované ve výši 600 000 Kč, která nárok vyhodnotila jako oprávněný, přičemž na tomto základě poskytla žalobci satisfakci ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tuto formu poskytnutého zadostiučinění považovala za dostačující, a to zejména s přihlédnutím k té skutečnosti, že žalobci již bylo zadostiučinění poskytnuto dříve prostřednictvím samotného zastavení trestního řízení z důvodu amnestie prezidenta republiky.

3. Po právní stránce soud prvního stupně vyhodnotil, že žalobce zasluhuje zadostiučinění vzhledem ke zjištění existence nepřiměřeně dlouhého řízení. Soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k přednosti odčinění nemajetkové újmy způsobené délkou trestního řízení v průběhu tohoto řízení formou snížení ukládaného trestu před zadostiučiněním přiznávaným v civilním řízení. V souzené věci nebylo možno zjistit, jak by trestní řízení meritorně skončilo, neboť žalobce coby obviněný přijal ještě v době neskončeného trestního stíhání dobrodiní amnestie prezidenta republiky, která paušálně stanovila nepřípustnost pokračování trestního řízení přesahujícího délkou osm let. Amnestie výslovně vyjadřuje důvod, pro který je udílena, a tím je délka trestního stíhání, která je prezidentem považována za nepřiměřenou. Žalobci bylo známo, proč je amnestie v jeho případě aplikována a s jejími důvody byl srozuměn. Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho délky žalobci konvenovalo více než možnost v trestním řízení pokračovat a případně své jméno očistit zprošťujícím rozsudkem. Žalobce takové možnosti, kterou mu dává trestní řád, nevyužil a návrh na pokračování v řízení nepodal. Soud prvního stupně uzavřel, že zadostiučinění v podobě zastavení trestního stíhání splnilo svůj kompenzační účel a plně saturovalo nárok žalobce vzniklý na základě presumované nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení.

4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. K těmto doplnil, že není rozhodné, zda k zastavení trestního stíhání došlo rozhodnutím soudu, nebo v důsledku amnestie prezidenta republiky, zvláště když rozhodnutí soudu individualizovalo následky amnestie ve vztahu k žalobci. Odvolací soud též dospěl k závěru, že na danou situaci lze analogicky aplikovat ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť není žádného rozumného důvodu, proč by měl být režim náhrady nemajetkové újmy odlišný od režimu náhrady skutečné škody. Krom toho žalobci nic nebránilo v tom, aby navrhl pokračování v trestním stíhání. Žalobce však této možnosti nevyužil. Byla-li trestně stíhanému žalobci dána možnost domoci se skončení řízení z důvodu pro něj příznivějšího (např. zproštění obžaloby), a na tomto základě později i náhrady škody, není v takovém případě nepřiznáním odškodnění zpochybněn princip presumpce neviny.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že soudy obou stupňů v rozporu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu se nijak nevypořádaly s konkrétními okolnostmi případu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, resp. při zamítnutí finanční formy náhrady nemajetkové újmy a vůbec se nevypořádaly ani nezkoumaly žalobcem uvedené konkrétní skutečnosti, které odůvodňují závěr o nutnosti poskytnout rovněž finanční formu zadostiučinění. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Zásadním dovolatel považuje, že se soudy nezabývaly námitkou mimořádnosti posuzovaného řízení, kdy podle názoru dovolatele nemůže postačovat satisfakce nepeněžitá. Onu mimořádnost pak dovolatel spatřuje zejména v té skutečnosti, že v době vedení trestního řízení byl členem České advokátní komory. Na základě skutečnosti, že byl stíhán a obžalován, byla dovolateli Českou advokátní komorou pozastavena činnost advokáta. Trestní stíhání, které trvalo déle než 13 let, též dovolateli znesnadňovalo vyhledání nové výdělečné činnosti v právním odvětví a tím i možnost prohlubování a zvyšování profesních a kvalifikačních dovedností. Dovolatel dále namítá, že soudy nepřihlédly k jeho námitce, že trestní stíhání vedlo k těžkému strádání celé jeho rodiny, neboť má duševně těžce postiženého syna ZTP-P, s nutností nepřetržité péče a dozoru, kterou po celou dobu musí obstarávat žalobcova bývalá životní partnerka a matka syna. Vzhledem k dovolateli omezeným pracovním možnostem, a k snížení prahu jeho psychické pohody pro potřebnou podporu jeho těžce postiženého syna, byla snížena kvalita života jeho syna i celé jeho rodiny. Dovolatel dodává, že psychický tlak a nejistota budoucnosti dovolateli neumožnily svobodně se rozhodnout o rozšíření rodiny a po dlouhém konfliktu, způsobeném trestním řízení, vedly tyto okolnosti k rozvratu rodiny. Dále dovolatel namítá, že ve věci bývalého spoluobviněného V. N. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. , uvedl, že další forma náhrady se nejeví jako dostačující, mimo jiné proto, že byl již ve vztahu k části řízení a jeho nepřiměřené délce odškodněn na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci N. proti České republice částkou 145 000 Kč. Je třeba poznamenat, že v této věci N. neuvedl žádné konkrétní okolnosti, na rozdíl od dovolatele. I z toho je zřejmé, že soud měl k této skutečnosti přihlédnout. V opačném případě dochází k neodůvodněnému zjevně nerovnému pohledu soudu na skutkově obdobné věci a k porušení práv na rovnost před soudem a spravedlivý proces. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

9. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení právní otázky týkající se způsobu posouzení dostatečnosti zastavení trestního stíhání v návaznosti na čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a právní otázky týkající se aplikovatelnosti ve vztahu k nárokům na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ježto se odvolací soud odchýlil při jejím řešení od ustálené, byť pozdější, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

10. Dovolání je důvodné.

11. Podle je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

12. Podle stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

14. Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Podle bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Podle v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (1/2013 Sb.) se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

20. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „Stanovisko“), bylo uvedeno, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. , , tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu zákona, popř. Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci A., odst. 66). Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.

21. V rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud ve vztahu k § 12 [konkrétně odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) až d)] uvedl, že smyslem uvedeného ustanovení je vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. ).

22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , krom jiného konstatoval, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci G. proti Francii, č. stížnosti 19632/92, ). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).

23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , učinil závěr, podle nějž, zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání. Ve stejném rozhodnutí bylo též konstatováno, že při posuzování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je výsledek tohoto řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným.

24. Na závěry učiněné v posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud navázal v rozsudku ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , kde uvedl, že bylo-li trestní stíhání zastaveno pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky, lze poškozenému přiznat i jinou formu zadostiučinění, pokud se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, s ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující. V takovém případě však nelze odhlížet od toho, že toto zadostiučinění se poškozenému přiznává nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení a částka představující peněžní satisfakci by tomu měla být přizpůsobena.

25. Již ze systematického členění je zřejmé, že jeho směřuje k vyloučení odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a nikoliv nesprávným úředním postupem, jež je jako druhá forma deliktního jednání státu upravena až v . Bezprostřední aplikace na situace, kdy je po státu žádána náhrada újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež je příkladem nesprávného úředního postupu, tedy není možná. Již vzhledem k tomu, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, zásadně rozhodným, nelze užít v situaci, kdy požadovaná újma měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, a to ani na základě analogie. Uvedl-li tedy odvolací soud, že žalobcem požadovaný nárok nevznikl již vzhledem k , dopustil se nesprávného právního posouzení.

26. Otázka, zda zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 představuje pro poškozeného dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání, byla již judikatorně řešena (viz výše citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. ) se závěrem, že zásadně ano, přičemž ovšem nejsou vyloučeny mimořádné situace, v nichž nebude možné zastavení trestního stíhání považovat za dostatečné zadostiučinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení.

27. V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud ve vztahu k posouzení dostatečnosti zadostiučinění ve formě zastavení trestního stíhání uvedl, že je třeba vyjít z předpokladu, že uvedené zadostiučinění bylo poskytnuto paušálně, s cílem zcela odškodnit převažující počet případů trestních stíhání, jež prezident republiky pokládal za nepřiměřeně dlouze vedená (pro v amnestijním rozhodnutí označené trestné činy), přičemž v konkrétnostech se samozřejmě důsledky tohoto paušálního odškodnění liší. Jak již bylo naznačeno v předchozích rozhodnutích, dalšího odškodnění by se mělo poškozenému dostat pouze za situace mimořádné, tedy tehdy, budou-li se okolnosti konkrétního případu výrazně vymykat okolnostem, jež byly stanoveny jako podmínky účasti na abolici (čl. II. prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013). Jelikož případné další odškodnění je poskytováno nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení, bude třeba tuto případnou další satisfakci přizpůsobit.

28. V okolnostech projednávaného případu soudy dospěly k závěru, že posuzované řízení trvající 13 let bylo nepřiměřeně dlouhým. Tato délka činí 1,63 násobek minimální délky řízení potřebné pro účast na abolici ze dne 1. 1. 2013, a pokud by další konkrétní okolnosti případu svědčily o nedostatečném či laxním postupu orgánů činných v trestním řízení, lze se klonit k poskytnutí i dalšího zadostiučinění.

29. Nelze odhlížet ani od dalších kritérií demonstrativně vyjmenovaných v , jimiž se měly soudy nižších stupňů v tomto řízení zabývat. K tomu dovolací soud připomíná, že ohledně těchto kritérií se ustálila judikatura dovolacího soudu tak, že význam řízení pro poškozeného je kritériem nejdůležitějším, kdy zakotvuje tzv. domněnku zvýšeného významu řízení mj. v případě trestního řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

30. Z hlediska principu legitimního očekávání (nyní vyjádřeného v , ) je třeba přihlédnout také k dovolatelem namítané skutečnosti, že jiný účastník posuzovaného řízení již na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva obdržel zadostiučinění v penězích za část tohoto řízení. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. , neshledal dovolání tohoto účastníka napadající závěr o přiměřeném zadostiučinění přípustným mimo jiné z toho důvodu, že dovolatel již byl ve vztahu k části řízení a jeho nepřiměřené délce odškodněn na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Bylo tudíž na soudech nižších stupňů, aby se i touto skutečností řádně zabývaly.

31. Je třeba odmítnout názor odvolacího soudu, podle kterého o dostatečnosti zadostiučinění, jehož se dovolateli dostalo prostřednictvím zastavení trestního stíhání, svědčí skutečnost, že žalobce nevyužil možnosti pokračovat v trestním stíhání, neboť ten nemá jakoukoliv právní (a nutno říci ani logickou) oporu. Obviněný z trestného činu má v souladu s § 11 odst. 4 tr. ř. právo prohlásit, že trvá na projednání věci, v níž došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů v zákoně stanovených. Nevyužitím uvedeného práva obviněný přichází o možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního řízení. Dovodit ovšem nelze, že by takto vyjadřoval jakýkoliv postoj ve vztahu k zadostiučinění, kterého se mu případně dostalo za újmu způsobenou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. ).

32. Bude tedy na soudech nižších stupňů, aby v dalším průběhu řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu rozhodly, zda lze zastavení trestního stíhání považovat za způsobilé odškodnění dovolatelem tvrzené újmy, přičemž se soudy budou zabývat kritérii dle ustanovení a nepřehlédnou také skutečnost, že jinému účastníku posuzovaného řízení se již odčinění nemajetkové újmy v penězích za část řízení dostalo.

V. Závěr

33. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí částečně též na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

34. Soudy jsou ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

36. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2018JUDr. František Ištvánekpředseda senátu