Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4389/2017-178

28 Cdo 4389/2017-178

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a)J. M., P., b) O. Ž., P., zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o náhradě nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č. j. -162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ) :

Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2014, č. j. -86, potvrzen v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému žalobci 39.695 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a jinak změněn tak, že se žaloba o zaplacení dalších 344.675 Kč se specifikovanými úroky z prodlení každému ze žalobců zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo žalobcům uloženo, aby žalovanému nahradili náklady řízení tvořené zaplacenými soudními poplatky v rozsahu 26.200 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel brojil vůči nákladovému výroku II., upozorňuje, že mu tímto výrokem nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v částce přesahující 50.000 Kč.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále i jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ustanovení ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky procesního práva, na jejichž vyřešení rozhodnutí v napadeném rozsahu závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatel předložil k řešení procesněprávní otázku účelnosti nákladů advokátního zastoupení statutárního města. Vyjadřoval přitom přesvědčení, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. . Za dosud neřešenou současně považoval otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárního města za dovolacího řízení, respektive za řízení, v němž bylo rozhodování soudů nižšího stupně ovlivněno odlišným závazným právním názorem dovolacího soudu.

Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně přiklání k (dovolateli dle jeho vlastního vyjádření dobře známému) názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nelze tedy náklady na jejich zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. ), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat).

Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku, respektive dosaženého obecným užíváním veřejného prostranství nacházejícího se na pozemku žalující osoby, jež se posuzovanými skutkovými okolnostmi ani právním posouzením nijak nevymyká obdobným sporům, jichž se žalované hlavní město Praha účastní, dovozuje neúčelnost jím vynaložených nákladů na zastoupení advokátem, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu neodchyluje, přičemž předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Postupný vývoj relevantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ) ani účast žalovaného v dovolacím řízení (srov. odůvodnění nákladových výroků např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. ) přitom samy o sobě nejsou okolnostmi, jež by byly způsobilé prokázat účelnost zastoupení žalovaného advokátem z důvodu právní složitosti či mimořádnosti projednávané věci. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného hlavního města Prahy v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné prostranství (na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo přisvědčeno obraně žalovaného, založeno), ostatně vyplývá z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. ), když na specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. , o hlavním městě Praze, poukázal Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. (srovnej k uvedené problematice mimo jiné též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. ). Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným.

Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , přitom v souladu s výše citovanou judikaturou akcentuje princip, dle něhož náklady advokátního zastoupení statutárního města zásadně nelze považovat za účelně vynaložené. V dovolání citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. , a ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. , jsou pak v souladu s výše uvedenými judikáty založena na obecném závěru, že náklady spojené se zastoupením účastníka advokátem nelze vždy (bez dalšího) považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.

V souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ), zdůrazňující demonstrativnost výčtu nákladů uvedeného v a možnost zahrnutí mezi tyto náklady i hotové výdaje nezastoupeného účastníka stanovené paušální částkou dle advokátního tarifu, resp. za využití novelizovaného ustanovení (ve znění účinném od 1. 7. 2015), by konečně bylo možno uvažovat o nároku statutárního města na náhradu zmíněných výloh. Leč takováto kompenzace procesní obrany žalovanému nepřísluší, neboť k hájení svých práv zvolil jiný postup (jsa zastoupen zvoleným advokátem). Účelem úpravy ve spojení s je totiž nahradit výdaje účastníkem skutečně upotřebené k hájení práva (srov. přiměřeně Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 978), nikoliv náklady hypotetické, k jejichž vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní práva odlišně.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci naplněny nejsou ( ).

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení , , část věty před středníkem a Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Žalobcům, kteří se k dovolání písemně nevyjádřili, pak v daném stádiu řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu