Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4155/2017-218

21 Cdo 4155/2017-218

U S N E S E N Í

KOVOP, spol. s r. o.

M. O.

, zastoupenému Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, o 92 581 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. března 2017 č. j. -194, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017 č. j. -194 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. -177 ( věta první, ), a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998 sp. zn. a v něm vyslovený právní názor, že organizace (nyní zaměstnavatel) ve smyslu ustanovení /nyní / nevyužívá kvalifikaci, kterou si pracovník (nyní zaměstnanec) zvýšil, tehdy, jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných pracovníkem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které pracovník získal v rámci zvýšení své kvalifikace; okolnost, zda vykonávaná práce vyžaduje či nevyžaduje zvýšenou kvalifikaci, je přitom nutno posuzovat podle obsahu (náplně) práce a nelze na ni usuzovat jen z kvalifikačních požadavků, které organizace obecně stanoví pro druh práce vykonávané pracovníkem a které vždy nemusí konkrétnímu obsahu (náplni) práce pracovníka odpovídat] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Uvádí-li dovolatel, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, „zda v případě, že si zaměstnanec na základě kvalifikační dohody zvýšil kvalifikaci, tuto zvýšenou kvalifikaci využívá ve prospěch zaměstnavatele, a to z důvodu právní povinnosti zaměstnavatele mít pro výkon své podnikatelské činnosti nejméně dva kvalifikované pracovníky (v případě, že by zaměstnavatel nezaměstnával dva kvalifikované pracovníky, nemohl by s ohledem na právní předpisy podnikatelskou činnost vůbec vykonávat, případně by musel zajišťovat zástup prostřednictvím externího pracovníka s příslušnou kvalifikací), byť zaměstnavatel s ohledem na rozsah své podnikatelské činnosti není schopen v plném rozsahu pracovní doby využívat kvalifikaci obou zaměstnanců, kdy jeden ze zaměstnanců působí jako zástupce přebírající povinnosti druhého zaměstnance, kterého zastupuje, a v případě jeho přítomnosti vykonává jinou práci než práci, pro kterou si zvýšil kvalifikaci, současně jako zástupce za tuto činnost také pobírá mzdu“, pak přehlíží, že tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. -177 vydaném přímo v této věci, z jehož odůvodnění mimo jiné vyplývá, že o nevyužívání kvalifikace zaměstnance jde v případě, kdy zaměstnavatel v převážné míře přiděluje zaměstnanci práce, při nichž zaměstnanec získanou kvalifikaci nemůže uplatnit a které by mohl vykonávat i zaměstnanec s nižší kvalifikací, popřípadě bez zvláštní kvalifikace, a že jestliže zaměstnanec práci fakticky nevykonává, resp. jestliže převážná část pracovních činností vykonávaných zaměstnancem nevyžaduje znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal v rámci zvýšení své kvalifikace, pak je naplněn liberační důvod uvedený v ustanovení a zaměstnanec není povinen zaměstnavateli uhradit náklady spojené se zvýšením kvalifikace (jejich poměrnou část).

Na vyřešení dovolatelem předestřené otázky, „zda pod pojmem přidělování práce tak, jak toto má na mysli ustanovení , lze chápat výkon práce, ať již práce formou duševní, či fyzickou, nebo pouze ustanovení do funkce a úhradou mzdy za ustanovení do této funkce, jejíž obsazení a ustanovení předpokládá určité kvalifikační předpoklady a bez jejího obsazení nelze s ohledem na zákonnou úpravu vykonávat určitou činnost (v tomto případě činnost dle EN ISO 3834-2), i když je faktická činnost spojená s touto funkcí vykonávána dle potřeby zaměstnavatele, ovšem bez obsazení této funkce nelze, jak již bylo uvedeno, vykonávat určitou podnikatelskou činnost“, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Pro rozhodnutí v projednávané věci [pro vyřešení právní otázky, zda žalovanému v projednávané věci s ohledem na ustanovení vznikla povinnost k úhradě nákladů z kvalifikační dohody (jejich poměrné části)], je totiž podstatná fakticita využívání kvalifikace žalovaného, které na základě kvalifikační dohody dosáhl, žalobcem, tedy vyřešení otázky, zda žalovaný práci vyžadující znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti získané v rámci zvýšení kvalifikace fakticky vykonával, a nikoli vyřešení žalobcem předestřené otázky výkladu pojmu „přidělování práce“ obsaženého v ustanovení nebo zjištění, zda byl žalovaný „ustanoven do funkce, jejíž obsazení a ustanovení předpokládá určité kvalifikační předpoklady“, neboť okolnost, zda zaměstnancem vykonávaná práce vyžaduje či nevyžaduje zvýšenou kvalifikaci, je – jak výše uvedeno – nutno posuzovat podle obsahu (náplně) práce a nelze na ni usuzovat jen z kvalifikačních požadavků, které zaměstnavatel obecně stanoví pro druh práce vykonávané zaměstnancem (popřípadě pro dovolatelem uvedené „ustanovení do funkce“) a které vždy nemusí konkrétnímu obsahu (náplni) práce zaměstnance odpovídat (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998 sp. zn. ).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2017

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu