Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3779/2017-88

21 Cdo 3779/2017-88

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

H. Z.

Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci

se sídlem v Brně - Bohunicích, Kamenice č. 798/1d, IČO 00346292, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská č. 622/64, o 100 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2017 č. j. -69, takto:

Rozsudek krajského soudu

se zrušuje

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31. 3. 2016 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila „doplatek odchodného“ ve výši 100 005 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 4. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované, resp. u jejího právního předchůdce Okresního u národního zdraví v Ivančicích na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1975 ve znění pozdějších změn a dodatků, že od roku 1985 vykonávala po stanovenou týdenní pracovní dobu (úvazek 1,0) práci jako výjezdová sestra při poskytování zdravotnické záchranné služby a že do skončení jejího pracovního poměru na základě výpovědi dnem 28. 2. 2015 odpracovala při poskytování zdravotnické záchranné služby celkem 30 let a 2 měsíce. Má za to, že splnila podmínku pro výplatu odchodného podle ustanovení v plné výši šestinásobku průměrného měsíčního výdělku, avšak žalovaná jí po skončení pracovního poměru vyplatila odchodné pouze ve výši 3 a 1/3 průměrného měsíčního výdělku (125 037 Kč).

Žalovaná zejména namítala, že činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby je pouze činnost vykonávaná podle a na jeho základě (tedy činnost po 1. 4. 2012, kdy zákon nabyl účinnosti), že zákon jednoznačně specifikuje jinou činnost, kterou lze do doby výkonu této činnosti pro účely odstupného započítat, a že touto činností je jen činnost zdravotnického pracovníka podle v době po 6. 9. 1992, kdy tato vyhláška nabyla účinnosti.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. -40 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Smejkala. Vycházel ze zjištění, že pracovní poměr mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované vznikl k 1. 7. 1975, že od 1. 1. 1985 pracovala žalobkyně jako výjezdová sestra na plný úvazek a že pracovní poměr byl rozvázán ke dni 28. 2. 2015. Dovodil, že ustanovení je nutné vykládat tak, že dopadá pouze na situace, kdy zaměstnanec vykonával činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby po nabytí účinnosti , který pojem „poskytování zdravotnické záchranné služby“ nově definoval, a že započítávání odpracované doby je rozšířeno v ustanovení o dobu odpracovanou za doby účinnosti , tedy po 6. 9. 1992. Dospěl proto k závěru, že žalobkyni je možné započítat dobu odpracovanou od 6. 9. 1992 do 28. 2. 2015, tj. 22 ukončených let, a že jí vzniklo právo na odchodné ve výši 3 a 1/3

násobku průměrného měsíčního výdělku, které ji žalovaná již vyplatila. Dodal, že výše uvedeným výkladem nemůže dojít k nerovnému zacházení, neboť se žalobkyní nebylo zacházeno jinak než se zaměstnanci, kteří stejně jako žalobkyně začali vykonávat práci v rámci zdravotnické záchranné služby před 6. 9. 1992.

K odvolání žalobkyně (proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) a žalované (proti rozhodnutí o nákladech řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. -69 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 56 583 Kč k rukám advokáta JUDr. Dominika Brůhy. Dovodil, že podle dikce ustanovení je třeba zahrnout do období, kdy pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby, veškerou předchozí dobu, a to „bez ohledu na omezení časem, kdy pracovník fakticky vykonává činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby“, a že ustanovení je speciálním ustanovením ve vztahu k pracovníkům vykonávajícím zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby po 6. 9. 1992, jež směřuje i na zaměstnance, kteří se nepodílí přímo na poskytování zdravotnické záchranné služby, ale jsou „svým způsobem nápomocni“ např. jako zaměstnanci dispečinku nebo jako řidiči výjezdového vozidla. Dospěl proto k závěru, že jestliže žalobkyně pracovala u žalované jako výjezdová sestra záchranné služby, prováděla činnosti vymezené v ustanovení , a vztahuje se na ni proto ustanovení , podle kterého je třeba pro účely odchodného započítat veškerou předchozí dobu, kdy žalobkyně vykonávala jako zdravotnický pracovník činnosti při poskytování záchranné služby, tedy dobu od 1. 1. 1985.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že není možné dělit zdravotnické pracovníky pro účely poskytování tzv. odchodného na skupiny podle toho, zda jsou začleněni na pracoviště zdravotnického operačního střediska a výjezdové skupiny, či nikoli, neboť činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby nelze vykonávat na jiných pracovištích, než právě na pracovištích zdravotnického operačního střediska a výjezdové skupiny, že důvodem pro dělení zdravotnického personálu poskytovatele zdravotnické záchranné služby na pomocný personál a ten ostatní není ani vlastní povaha jednotlivých činností při poskytování této služby, neboť nedílnou součástí této služby je i samotná přeprava pacientů, kvalifikovaný příjem a vyhodnocování tísňových volání, přičemž tyto činnosti jsou právně, odborně i jinak zcela rovnocenné činnostem při přímém ošetřování pacienta a mohou je vykonávat pouze k tomu zvlášť kvalifikovaní zdravotničtí pracovníci. Má za to, že množina zdravotnických pracovníků, kteří vykonávají činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby ve smyslu ustanovení , je zcela totožná s množinou zdravotnických pracovníků vykonávajících zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako členové výjezdové skupiny ve smyslu ustanovení a že ustanovení proto nemůže být speciálním ustanovením ve vztahu k dílčí skupině zaměstnanců poskytovatele zdravotnické záchranné služby. Uvádí, že aby ustanovení a 2 dávala nějaký právní a logický smysl, je nutné je interpretovat tak, že činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby podle ustanovení je pouze činnost vykonávaná podle , tzn. činnost po 1. 4. 2012, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a že ustanovení specifikuje jinou činnost, kterou lze započítat do doby výkonu této činnosti pro účely odchodného nad rámec Dodává, že vymezení započitatelné doby pro účely odchodného až od 6. 9. 1992 má svoji logiku, neboť tímto dnem nabyla účinnosti , která poprvé zavedla pojem zdravotnická záchranná služba a poprvé standardizovala personální, věcné a organizační podmínky jejího poskytování. Dále namítá, že názor o specialitě ustanovení vyslovil odvolací soud poprvé až v napadeném rozhodnutí, což je v rozporu s principem kontradiktornosti řízení, neboť žádná ze stran neměla v průběhu řízení možnost se s tímto názorem „jakkoli vypořádat“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) projednal dovolání žalované podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované (jejího právního předchůdce) ode dne 1. 7. 1975, že ode dne 1. 1. 1985 pracovala jako výjezdová sestra na plný úvazek, že pracovní poměr byl rozvázán ke dni 28. 2. 2015 a že žalovaná vyplatila žalobkyni odchodné podle ustanovení , o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů ve výši 125 037 Kč za 22 odpracovaných let (7. 9. 1992 – 28. 2. 2015).

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda se pro účely odchodného příslušejícího zdravotnickému pracovníkovi podle ustanovení , o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů, do doby, kdy zdravotnický pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby, započte též doba výkonu těchto činností před 7. 9. 1992. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá doplacení odchodného při skončení pracovního poměru, jenž byl skončen ke dni 28. 2. 2015 – podle , o zdravotnické záchranné službě, ve znění , tedy podle zákona o zdravotnické záchranné službě ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o zdravotnické záchranné službě“).

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě je zdravotnická záchranná služba zdravotní službou, v jejímž rámci je na základě tísňové výzvy, není-li dále stanoveno jinak, poskytována zejména přednemocniční neodkladná péče osobám se závažným postižením zdraví nebo v přímém ohrožení života; součástí zdravotnické záchranné služby jsou další činnosti stanovené tímto zákonem.

Podle ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě zahrnuje zdravotnická záchranná služba tyto činnosti:

a) nepřetržitý kvalifikovaný bezodkladný příjem volání na národní číslo tísňového volání 155 a výzev předaných operačním střediskem jiné základní složky integrovaného záchranného systému (dále jen „tísňové volání“) operátorem zdravotnického operačního střediska nebo pomocného operačního střediska,

b) vyhodnocování stupně naléhavosti tísňového volání, rozhodování o nejvhodnějším okamžitém řešení tísňové výzvy podle zdravotního stavu pacienta, rozhodování o vyslání výjezdové skupiny, rozhodování o přesměrování výjezdové skupiny a operační řízení výjezdových skupin,

c) řízení a organizaci přednemocniční neodkladné péče na místě události a spolupráci s velitelem zásahu složek integrovaného záchranného systému,

d) spolupráci s cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče,

e) poskytování instrukcí k zajištění první pomoci prostřednictvím sítě elektronických komunikací v případě, že je nezbytné poskytnout první pomoc do příjezdu výjezdové skupiny na místo události,

f) vyšetření pacienta a poskytnutí zdravotní péče, včetně případných neodkladných výkonů k záchraně života, provedené na místě události, které směřují k obnovení nebo stabilizaci základních životních funkcí pacienta,

g) soustavnou zdravotní péči a nepřetržité sledování ukazatelů základních životních funkcí pacienta během jeho přepravy k cílovému poskytovateli akutní lůžkové péče, a to až do okamžiku osobního předání pacienta zdravotnickému pracovníkovi cílového poskytovatele akutní lůžkové péče,

h) přepravu pacienta letadlem mezi poskytovateli akutní lůžkové péče za podmínek soustavného poskytování neodkladné péče během přepravy, hrozí-li nebezpečí z prodlení a nelze-li přepravu zajistit jinak,

i) přepravu tkání a orgánů k transplantaci letadlem, hrozí-li nebezpečí z prodlení a nelze-li přepravu zajistit jinak,

j) třídění osob postižených na zdraví podle odborných hledisek urgentní medicíny při hromadném postižení osob v důsledku mimořádných událostí nebo krizových situací.

Podle ustanovení § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě zdravotnickému pracovníkovi, který vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby po dobu 15 let a dosáhl věku 50 let, přísluší odchodné při skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, u něhož tyto činnosti vykonával; to neplatí, jestliže jeho pracovní poměr rozvázal zaměstnavatel okamžitým zrušením nebo výpovědí z důvodů, pro které by s ním mohl pracovní poměr okamžitě zrušit. Pro účely odchodného se sčítají veškeré předchozí doby, kdy zdravotnický pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby; tyto doby lze započíst pro účely odchodného pouze jednou.

Podle ustanovení § 28a odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě se pro účely odchodného do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte též doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával zdravotnické povolání v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby po 6. 9. 1992.

Podle ustanovení § 28a odst. 3 zákona o zdravotnické záchranné službě základní výše odchodného činí jeden průměrný měsíční výdělek zaměstnance, který vykonával činnosti podle odstavce 1. Za každý ukončený rok výkonu činností podle odstavce 1 nad dobu 15 let se odchodné zvyšuje o jednu třetinu průměrného měsíčního výdělku zaměstnance; celková výše odchodného nesmí překročit šestinásobek jeho průměrného měsíčního výdělku.

Účelem odchodného podle ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě, které bylo do tohoto zákona začleněno novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2013 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o zdravotnické záchranné službě, bylo zejména docenit náročnost práce zdravotnických pracovníků a nahradit hrozící snížení jejich životní úrovně v případě ukončení výkonu tohoto povolání. Právní úprava zde vychází z toho, že práce zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotnické záchranné služby, pokud je vykonávána dlouhodobě, je často spojena s negativními dopady na jejich zdraví a vyžaduje určité režimové změny, že tito pracovníci často nemohou pokračovat ve výkonu svého povolání u poskytovatele zdravotnické záchranné služby a musejí tak přejít na jiné odborné činnosti u dalších poskytovatelů zdravotnických služeb, že změny pracovního zařazení si však od zdravotnických pracovníků vyžadují doplnění nezbytného odborného vzdělání a že po tuto dobu dochází u těchto zdravotnických pracovníků k určité stagnaci způsobilosti k výkonu povolání bez odborného dohledu, a tím i k přechodnému snížení jejich životní úrovně (srov. důvodovou zprávu k , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o zdravotnické záchranné službě).

Z citovaných ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě vyplývá, že zdravotnickému pracovníkovi, který dosáhl věku 50 let a který vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby (jež jsou vyjmenovány v ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě) v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby (srov. ) po dobu 15 let, náleží při skončení pracovního poměru (s výjimkou skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele nebo výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu, pro který by mohl se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě zrušit) odchodné ve výši jednoho průměrného měsíčního výdělku, které se zvyšuje s každým ukončeným rokem výkonu těchto činností nad dobu 15 let o jednu třetinu průměrného měsíčního výdělku zaměstnance až do maximální výše šestinásobku jeho průměrného měsíčního výdělku.

Pro účely odchodného se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával činnosti uvedené v ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě, počínaje dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, tj. dnem 1. 4. 2012, a konče dnem skončení pracovního poměru; sčítají se přitom veškeré předchozí doby (tzn. doby předcházející skončení pracovního poměru), kdy zdravotnický pracovník vykonával tyto činnosti v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby (tedy i doby, kdy zdravotnický pracovník tyto činnosti vykonával – za výše uvedených podmínek - pro jiného zaměstnavatele) [srov. § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě]. Z pravidla, že do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby lze pro účely odchodného započíst jen dobu počínající dnem 1. 4. 2012, které vyplývá z ustanovení § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě, je stanovena výjimka v ustanovení § 28a odst. 2 tohoto zákona, podle níž se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte též doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával zdravotnické povolání za stanovených podmínek na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby podle právní úpravy platné před nabytím účinnosti zákona o zdravotnické záchranné službě, tedy podle , o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů, která nabyla účinnosti dne 7. 9. 1992. Započítání jiné doby - nad rámec výše uvedené – ustanovení ani jiné ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě neupravuje [základní úkoly a organizační uspořádání soustavy zařízení a pracovišť záchranné služby byly poprvé (na základě zmocnění stanoveného v , o péči o zdraví lidu, ve znění účinném od 1. 1. 1992) upraveny právě , o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů]. Závěr odvolacího soudu, že pro účely odchodného podle ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě je třeba do období, kdy pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby, zahrnout i doby před 7. 9. 1992, proto není správný.

Souhlasit nelze ani s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 28a odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě je pouze speciálním ustanovením ve vztahu k pracovníkům vykonávajícím zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby, jež směřuje i na zaměstnance, kteří se nepodílí přímo na poskytování zdravotnické záchranné služby a kterými jsou např. zaměstnanci dispečinku nebo řidiči výjezdového vozidla. Odvolací soud přehlíží, že uvedené činnosti (výkon zdravotnického povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby) lze podřadit pod činnosti zdravotnické záchranné služby, které jsou nyní definovány v ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě a které se vykonávají na pracovišti zdravotnického operačního střediska ( zákona o zdravotnické záchranné službě) nebo v rámci výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby ( zákona o zdravotnické záchranné službě) [do 31. 3. 2012 srov. a 6 , o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů); pro účely odchodného se tak doba jejich výkonu započítává již v rámci ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě, a ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě by proto bylo – při takovémto výkladu - nadbytečné.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je třeba pro účely odchodného příslušejícího žalobkyni při skončení pracovního poměru u žalované dnem 28. 2. 2015 započítat veškerou předchozí dobu, kdy žalobkyně vykonávala jako zdravotnický pracovník činnosti při poskytování záchranné služby, tedy i dobu od 1. 1. 1985 do 6. 9. 1992, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2017

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu