Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4991/2017-152

32 Cdo 4991/2017-152

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Vymáhání dluhů s.r.o., se sídlem v Kladně, Polská 2333, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 24134856, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované PPL CZ s.r.o., se sídlem v Říčanech, Jažlovice, K Borovému 99, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 25194798, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395/8, o zaplacení 364 638 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. -130, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016, č. j. -97, v zamítavém výroku ve věci samé, změnil ho ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádné z účastnic tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně 134 283,10 Kč (první odstavec výroku) a dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 18 476,70 Kč (druhý odstavec výroku).

Dovolatelka, napadajíc rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, opírá přípustnost dovolání o (dále jen „ “) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právního pochybení se odvolací soud podle dovolatelky dopustil jednak při posuzování otázky procesních náležitostí kompenzační námitky žalované, kterou podle jejího mínění řešil odchylně od závěrů Nejvyššího soudu formulovaných v usnesení ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , a dále při řešení otázky (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty, kterou žalovaná uplatnila k započtení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů s tím, že jí přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolatelkou předestřené otázky nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , jež je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. 1. 2001 – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že podle posouzení odvolacího soudu žalovaná při uplatnění námitky započtení i přes určitou stručnost žalobních tvrzení uvedla skutečnosti, které jsou podstatné pro identifikaci uplatněného nároku, a to tak, aby byl projednatelný, čímž vymezila předmět svého nároku po skutkové stránce. Pokud žalovaná odkazovala na důkazy – y, v nichž je uvedeno konkrétní porušení povinnosti ze strany žalobkyně, není možné podle odvolacího soudu (odkazujícího na podporu svého názoru na judikatorní závěry Nejvyššího soudu) vykládat restriktivně tak, že žalobní tvrzení nelze doplnit odkazem na konkrétní důkazy, v nichž jsou uvedeny další rozhodné skutečnosti. V souzené věci žalovaná uvedla, že uplatňuje k započtení nárok na smluvní pokutu ve 43 případech, přičemž rovněž popsala, v jaké výši a z jakého článku jaké smlouvy svůj nárok dovozuje. Konkrétní datum porušení povinností žalobkyní vyplývá z předložených důkazů – protokolů předložených žalovanou. Vzhledem k tomu, že mezi účastnicemi žádné jiné porušení povinnosti žalobkyní (v jiných dnech nebo z jiného článku smlouvy) sporné nebylo, nebylo nutné postupem podle nebo skutková tvrzení žalované doplňovat. Soud prvního stupně tedy v tomto směru nepochybil, pokud vyšel při posuzování kompenzační námitky žalované z jejich tvrzení a jí předložených důkazů, které provedl v rámci dokazování.

Shora uvedené řešení otázky procesních náležitostí kompenzační námitky žalované odvolacím soudem považuje dovolací soud za správné v mezích odkazované judikatury. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při právním posouzení předmětné otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od jeho závěrů uvedených v již cit. usnesení ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , na něž poukázala i dovolatelka, dále srov. například rozsudek téhož soudu ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, a usnesení ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. ), neboť ve shodě s odvolacím soudem považuje (z důvodů uvedených odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí) uplatňovaný nárok plynoucí z kompenzační námitky žalované za dostatečně specifikovaný a nezaměnitelný s nárokem jiným. Jestliže se odvolací soud tvrzeného odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování kompenzační námitky žalované nedopustil, nemohlo řešení této otázky přípustnost dovolání podle otevřít.

Přípustnost dovolání nemůže otevřít ani otázka tvrzené nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty, s níž se podle mínění dovolatelky odvolací soud nevypořádal. Je tomu tak již především proto, že dovolatelka nijak neoznačila žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jeho rozhodnutí), od níž se měl odvolací soud odchýlit (k tomu srov. již cit. R 4/2014). Tento vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit v případě druhé formulované otázky přípustnost dovolání. I kdyby však dovolání vytýkanou vadou stran vymezení předpokladu jeho přípustnosti netrpělo, nemohla by otázka tvrzené nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty přípustnost dovolání podle otevřít, neboť odvolací soud tuto otázku v napadeném rozsudku výslovně neřešil, když námitku nepřiměřenosti smluvní pokuty s vylíčením důvodů, pro které dovolatelka považuje smluvní pokutu za nepřiměřenou, žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nevznesla. Dovolatelka tak neformulovala právní otázku, která by byla pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Pokud dovolatelka směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nevyhovuje v této části požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v , neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu V této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. 1. 2018

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu