Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5241/2017-222

32 Cdo 5241/2017-222

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s.,se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované L. P., zastoupené Mgr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, o zaplacení částky 1 895 935,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. -144, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. -193, takto:I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. -144, se zastavuje.II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. -193, se odmítá.III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. -193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 171 067,90 Kč (druhý výrok), a dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 56 337,60 Kč (třetí výrok).

Výslovně proti oběma rozsudkům označeným v záhlaví (proti oběma v plném rozsahu) podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení (dále též jen „ “) s tím, že podle jejího názoru „předmět sporu nebyl dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešen, je dovolacím soudem rozhodován rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalované přiznal náhradu nákladů řízení „v plném rozsahu“.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolání je podle ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, jestliže co do přípustnosti dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kdy předmět sporu nebyl dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešen, je dovolacím soudem rozhodován rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Takové vymezení přípustnosti se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , které je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu). Řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a nelze dovodit ani z obsahu dovolání; dovolatelka rovněž nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva.

Má-li dovolatelka za to, že „řízení je postihnuto vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení

Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem opírající se o zpochybnění skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolání výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. K druhému a třetímu výroku tohoto rozsudku dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí, k této části napadeného rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace.

Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Vzhledem k rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. 12. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu