Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5477/2017

28 Cdo 5477/2017-205

U S N E S E N Í

K. V.

D. Č.

, zastoupené JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 16, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2017, č. j. -162, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.400,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivana Ivaniškina, advokáta se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 16.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s . ř.):

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. -162, změnil výrokem I. rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 10. 2015, č. j. -94, ve výroku I., jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 24.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 11. 4. 2015 do zaplacení, tak, že žalobu na zaplacení částky 24.000,- Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 11. 4. 2015 do zaplacení zamítl, ve výroku II., jímž byla žaloba ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 176.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 9. 1. 2015 do zaplacení a ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24.000,- Kč od 9. 1. 2015 do 10. 4. 2015 zamítnuta, jej potvrdil (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 66.100,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 30.631,- Kč, vše k rukám jejího zástupce (výroky III. a V.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Znojmě na nákladech řízení částku 3.219,- Kč (výrok IV.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil obsahem spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. (z nějž zjistil, že dne 9. 3. 2016 bylo policií zahájeno trestní stíhání syna žalované B. Č.) a na rozdíl od soudu prvního stupně, který na danou věc aplikoval a , (dále jen „o. z.“), dospěl k závěru, že „byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce částky 200.000,- Kč“ ( o. z.) „mezi žalobkyní a synem žalované B. Č., a je to tedy jen on, kdo je povinen tuto částku žalobkyni vrátit, nikoliv žalovaná“. Účet žalované u banky, na nějž žalobkyně uvedenou částku dne 8. 1. 2015 převedla na pokyn B. Č., byl pouze „místem plnění ve smyslu a následujících , žalované však ve vztahu k žalobkyni žádná povinnost nevznikla, tato není ve věci pasivně legitimována“. K tomu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , z jehož právní věty plyne, že poukázal-li dlužník dlužnou částku na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo tím k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor dlužníka. V dané věci „byla dlužníkem s povinností vyplývající ze smlouvy o zápůjčce převést částku 200.000,- Kč žalobkyně, věřitelem v tomto směru byl B. Č. a onou třetí osobou žalovaná, na jejíž účet měla být předmětná částka poukázána“. Dále odvolací soud - s ohledem na zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že žalovaná ještě dne 8. 1. 2015 částku 200.000,- Kč ze svého účtu u banky vybrala v hotovosti a že peníze (vyjma částky 24.000,- Kč) byly následně předány synovi žalované prostřednictvím D. Č. oproti příjmovému dokladu z 9. 1. 2015 o převzetí částky 200.000,- Kč od žalované, vyhotoveného a podepsaného B. Č. - dovodil, že předáním částky 24.000,- Kč plnil B. Č. a jeho přítel D. Č. svůj závazek z titulu „úhrady nájemného, popřípadě poskytnutých služeb

v souvislosti s jejich bydlením u žalované

“, takže se jednalo o zcela jiný právní vztah. Pro úplnost odvolací soud dodal, že „i v případě přijetí závěrů soudu prvního stupně o plnění žalobkyně B. Č. bez právního důvodu by povinnost vydat bezdůvodné obohacení stíhala ve smyslu opět jen B. Č., který byl jednou ze stran (neplatného, nevzniknuvšího) závazkového vztahu, nikoliv žalovanou, která v žádném právním vztahu se žalobkyní nebyla“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje ve vyřešení „otázky hmotného práva - otázky platebního místa v případě bezdůvodného obohacení“, při jejímž řešení „se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , v němž tento soud judikoval, že dochází-li k získání bezdůvodného obohacení již okamžikem přijetí plnění, vzniká již v tomtéž okamžiku povinnost k jeho vrácení ve smyslu obč. zák., přičemž způsob, jakým obohacená osoba následně s bezdůvodným obohacením naloží, na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vliv nemá. Dovolatelka navrhla, aby „rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvého stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „ “ (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že podle není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení

otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Současně platí, že přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Dovolání podle 237 (ovšem) není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ).

Tak je tomu i v dané věci, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na otázce hmotného práva formulované dovolatelkou, tj. „otázce platebního místa v případě bezdůvodného obohacení“, nezávisí, jelikož ji odvolací soud neřešil, a to ani, pokud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil k závěru soudu prvního stupně „o plnění žalobkyně B. Č. bez právního důvodu“, s nímž se ovšem neztotožnil. Právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , jenž dovolatelka citovala, na danou věc nedopadá, neboť se skutkově jednalo o odlišný případ, než v dané věci. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně uzavřela ústní smlouvu o zápůjčce částky 200.000,- Kč s B. Č., dovolatelka nezpochybnila.

Podle platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Námitky dovolatelky, že „poskytnutím plnění (odepsáním částky z účtu žalobkyně a jejím připsáním na účet žalované) došlo ke zvýšení aktiv právě na straně žalované (bezdůvodné obohacení), a to na úkor žalobkyně (ochuzené), vše bez zákonem aprobovaného důvodu, a to již v okamžiku přijetí plnění žalovanou“, jsou bezpředmětné, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci,

vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud

, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatelka, že „není jasné, jak bylo s penězi naloženo poté, kdy byly připsány na účet žalované“ a že „žalovaná neprokázala, jak s těmito penězi naložila“, jde o námitky skutkové, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, z nějž odvolací soud vycházel, a jež nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ; přípustnost dovolání podle tudíž nezakládají.

S dovolatelkou lze souhlasit, jen pokud namítá, že „že aplikace rozhodnutí NS sp. zn. “ na danou věc „není správná“, jelikož šlo taktéž o věc po skutkové stránce odlišnou. V této souvislosti je nutno též zdůraznit, že označení smluvních stran smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o. z. (dle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce), tedy „zapůjčitel“ a „vydlužitel“, odpovídá dosavadnímu označení „věřitel“ a „dlužník“ podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013; z toho plyne, že žalobkyně byla na základě uzavřené ústní smlouvy o zápůjčce zapůjčitelem (nikoliv dlužníkem, jak odvolací soud nesprávně dovodil) a že B. Č. byl vydlužitelem (nikoliv věřitelem, jak odvolací soud nesprávně dovodil). Pro úplnost je možno dodat, že odvolací soud se mýlí i v názoru, že „účet žalované, na který bylo žalobkyní plněno na pokyn B. Č., byl (pouze) místem plnění ve smyslu o. z.“, neboť takovým místem je místo, kde má dlužník povinnost splnit svůj závazek vůči věřiteli. V dané věci však účet žalované u banky představoval ve skutečnosti

platební místo

dohodnuté mezi zapůjčitelkou (žalobkyní) a vydlužitelem (B. Č.), jakožto účastníky ústní smlouvy o zápůjčce částky 200.000,- Kč, na nějž žalobkyně tuto částku po dohodě s ním převedla (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Uvedená pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci však nemění nic na tom, že dovolání žalobkyně není z uvedených důvodů podle přípustné.

Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu