Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4033/2017-502

23 Cdo 4033/2017-502

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Monikou Pitlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1242/52, PSČ 170 00, proti žalované AMETIC GROUP, s.r.o., se sídlem v Plzni, Východním Předměstí, Jablonského 626/11, PSČ 267 29, IČO 61169323, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, o zaplacení částky 541 015 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 72 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. -427, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 406,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Moniky Pitlové, advokátky, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1242/52, PSČ 170 00.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2017, č. j. -427, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti. Dle dovolatelky je podle , (dále jen „ “) dána přípustnost jejího dovolání tím, že se odvolací soud rozsudkem odchýlil od stálé rozhodovací praxe dovolacího soudu i obecných soudů, dovolací důvod spatřuje žalovaná v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním i skutkovém posouzení věci.

Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil a zhodnotil, že smlouva o dílo ze dne 15. března 2011 byla uzavřena v souladu s ustanovením , obchodní zákoník, když dle odvolacího soudu obsahovala všechny podstatné náležitosti, tj. dohodu o zhotovení určitého díla a dohodu o ceně. Dle dovolatelky je předmětná smlouva o dílo pro svou neurčitost a absenci zákonných náležitostí absolutně neplatnou smlouvou. Smlouva obsahuje neurčitá, nesrozumitelná a nejasná ujednání, popř. některá ujednání do smlouvy nebyla zahrnuta vůbec, a to zejména ujednání o ceně díla, když žalovaná považuje ujednání o odměně a vzniku nároku na odměnu za zcela neurčitá, a z toho důvodu také neplatná. Dovolatelka v této souvislosti citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. , a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. . Žalovaná má za to, že tím, že odvolací soud vyhodnotil, že předmětná smlouva o dílo byla platně uzavřena, se odchýlil od stálé rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Odvolací soud dle dovolatelky rovněž nesprávně dovodil, že žalobce jako zhotovitel svůj závazek plynoucí ze smlouvy o dílo splnil řádně, když měl být naplněn účel uzavření smlouvy o dílo, resp. účel vypracování projektové dokumentace, jímž bylo získání finančních prostředků z dotačního programu „Operační program Podnikání a inovace (OPPI)“. Dle dovolatelky z provedeného dokazování (zejména z výslechu svědka Z.) vyplynulo, že pan Z. pro žalobce (resp. žalovanou) nevypracovával dokumenty, které byly specifikovány v předmětné smlouvě o dílo, resp. nevypracovával dokumenty, které měly být dle ujednání předmětné smlouvy vypracovány.

Dle dovolatelky měl odvolací soud jinak hodnotit rovněž i další důkazy, především žalovanou předložený znalecký posudek, na základě kterého měl odvolací soud dospět k závěru, že ze strany žalobce nemohlo dojít k naplnění účelu smlouvy o dílo. Dle dovolatelky odvolací soud nepostupoval správně, když rozhodl o oprávněnosti nároku žalobce, který nedostál svým závazkům plynoucím pro něj ze smlouvy o dílo, a tím vystavil žalovanou riziku nemožnosti získání dotace, případě povinnosti již poskytnutou dotaci vrátit a uhradit případné vyměřené sankce. Odvolací soud nemohl dle dovolatelky dojít k závěru, že to byla žalovaná, kdo znemožnil žalobci plnit závazky ze smlouvy o dílo, a nesprávně i dovodil, že nárok na odměnu nemohl být na tato další plnění vázán, když odměna, kterou si mezi sebou účastníci dohodli, měla povahu úspěšnostního honoráře.

Dovolatelka dále citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. , v souvislosti s jejím přesvědčením, že odvolací soud zneužil své pravomoci, když k důkazu předloženému žalovanou (znaleckému posudku) nepřihlédl a řádně neodůvodnil, z jakého důvodu tak neučinil. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i obecných soudů, když v rozporu s judikaturou k danému důkazu předloženému žalovanou nepřihlédl.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání, případně aby sám rozhodl tak, že žalobu žalobce zamítne a uloží žalobci povinnost uhradit žalované částku 72 000 Kč s příslušenstvím.

V rámci dovolání podala žalovaná rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dle , který odůvodnila tím, že by výkon rozhodnutí pro žalovanou znamenal značnou finanční zátěž, která by se mohla promítnout do jejího fungování a měl by negativní dopad nejen na samotnou žalovanou, ale rovněž na subjekty, které s žalovanou v rámci její obchodní činnosti spolupracují.

K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, dle nějž nejsou splněny podmínky pro přípustnost dovolání, když má za to, že dovolatelkou citovaná rozhodnutí dovolacího soudu se na projednávanou věc nevztahují, a tudíž nejsou na předmětný případ použitelné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné, vyjádřil se žabce k jednotlivým důvodům uvedeným žalovanou v dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle , (dále rovněž jen „ “), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může–li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

Podle prvé věty dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. ).

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud shledal dovolání žalované nepřípustným z níže vyložených důvodů.

Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti smlouvy o dílo. Dovolatelka se domnívá, že předmětná smlouva je pro svou neurčitost a absenci zákonných náležitostí absolutně neplatnou smlouvou, když dovolatelka označila ujednání o odměně a vzniku nároku na odměnu za zcela neurčitá.

Závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť ujednání o ceně díla je určité.

Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně v článku III smlouvy o dílo strany sjednaly, že odměna (cena díla) je závislá na tom, zda se podaří splnit účel smlouvy, tj. zda bude objednateli na základě splnění smlouvy poskytnut příslib dotace. Odměna měla povahu úspěšnostního honoráře a činila 6 % z výše dotace přislíbené žalované. Podle článku 3.1. vzniká nárok na odměnu jen v případě podpisu smlouvy (podmínek) o udělení dotace mezi žalovanou a Ministerstvem průmyslu a obchodu. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně bylo uzavření této smlouvy podmínkou pro vydání rozhodnutí o udělení dotace.

V článku 3.2. bylo dohodnuto, že nárok na odměnu vznikne v okamžiku, kdy žalovaná obdrží rozhodnutí o dotaci. Odměna měla být rozdělena na tři splátky, 50 % při rozhodnutí o dotaci, 25 % po třech měsících od schválení dotace a 25 % po šesti měsících od schválení dotace.

Z takto soudy zjištěného skutkového stavu vyplývá, že právo na zaplacení ceny díla (odměny) vznikne zhotoviteli dnem, kdy žalovaná obdrží kladné rozhodnutí o dotaci. Splatnost první splátky (která je předmětem sporu) pak nastala uplynutím doby pro zaplacení faktury, kterou byla tato splátka vyúčtována, tj. uplynutím doby 10 dnů od doručení faktury (podle skutkového zjištění soudu prvního stupně žalobce dne 30. května 2013 vystavil žalované fakturu na první splátku odměny ve výši 541 015 Kč, přičemž faktura byla splatná do deseti dnů). Odvolací soud tedy správně uzavřel, že žalobce má právo na zaplacení první splátky ceny díla, i když učinil dílčí nesprávný závěr, že ke vzniku práva na zaplacení ceny díla došlo již uzavřením smlouvy o udělení dotace.

Dovolatelkou citovaná judikatura nedopadá na posuzovaný případ, když v rozsudku ze dne 26. února 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud řešil skutkově odlišnou situaci, a sice že si smluvní strany ujednaly, že uzavřou dohodu o ceně díla, tu však v ujednané lhůtě neuzavřely. V rozsudku ze dne 9. února 2016, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda součástí smlouvy uzavřené dne 4. května 2010 mohly být všeobecné obchodní podmínky, které byly součástí původního návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy v podobě nabídky časově omezené do 30. dubna 2010, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Předmětné všeobecné obchodní podmínky byly pouze součástí zaniklého návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy ze dne 21. dubna 2010; upřesněná nabídka žalobkyně ze dne 4. května 2010 pak byla novým návrhem na uzavření smlouvy, který již všeobecné obchodní podmínky nemohly obsahovat, jelikož byly pouze součástí zaniklého návrhu.

Dovolatelkou vymezená právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, tak přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla, že zneužil své pravomoci, když k důkazu (znaleckému posudku) předloženým žalovanou nepřihlédl a ani řádně neodůvodnil, z jakého důvodu tak učinil. Tato námitka žalované jednak směřuje do zjištění skutkového stavu, a jako taková nemůže založit přípustnost dovolání, nadto stejně jako u předchozí otázky dovolatelkou citovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nesouvisí s jí vymezenou otázkou ani s posuzovaným případem. V rozsudku ze dne 28. února 2011, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval otázkou tzv. souhrnného zjištění soudu, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Z uvedeného je tedy zřejmé, že přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá dovolatelkou vymezená otázka.

Námitky žalované směřující do správnosti hodnocení důkazů nejsou způsobilé, jak uvedeno shora, založit přípustnost dovolání, jelikož napadají nikoli právní hodnocení učiněná odvolacím soudem, nýbrž zjišťování skutkového stavu.

Nejvyšší soud z důvodů vyložených výše neshledal dovolání žalované přípustné a dle je odmítl.

Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. listopadu 2017

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu