Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3842/2017-207

21 Cdo 3842/2017-207

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudcůJUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, nám. Přemysla Otakara II. č. 186, proti žalované Autoneum CZ s. r. o. se sídlem v Chocni, U Dvořiska č. 1721, IČO 28783174, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. února 2017, č. j. -163, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2017, č. j. -163, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. při obdobné právní úpravě v předchozím rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. , a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že k okamžitému zrušení pracovního poměru může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě přihlédl a (ve svém závěru, že „neomluvené zmeškání práce žalobkyní v trvání šesti pracovních dnů i v kontextu všech ostatních rozebraných okolností případu odůvodňuje závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby“) respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, včetně právní ho názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. , podle něhož sice neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, nelze však ani takové jednání zaměstnance posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu.

Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu „ve věci sp. zn. nebo sp. zn. “,

že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ), pak přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soudy však v jí zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

Navíc nelze přehlédnout, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , sice byla řešena otázka podmínek, za nichž lze přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení [a byl přijat závěr, podle kterého, dosáhlo-li jednání zaměstnance intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, lze rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením (namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení části věty před středníkem zák. práce), jen odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby], avšak s přihlédnutím k situaci, že by se u zaměstnance jednalo o opakované a déletrvající porušování pracovních povinností stejného charakteru; pro takový případ byl dovolacím soudem přijat právní názor, podle kterého, jestliže by se u zaměstnance jednalo o opakované a déletrvající porušování pracovních povinností stejného charakteru, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že pracovní poměr bylo možné ukončit i výpovědí podle části věty před středníkem .

O takovou situaci se však v projednávané věci (v případě okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobkyní dopisem žalované ze dne 17. 2. 2015 z důvodu neomluvené absence žalobkyně na pracovišti ve dnech 9. 2. až 17. 2. 2015) nejednalo.

Námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování otázky, zda žalobkyně svým jednáním, které se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 2. 2015, porušila zvlášť hrubým způsobem povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2017

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu