Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3656/2017-144

32 Cdo 3656/2017-144

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně WAKKENHAT ZETTA s. r. o., koncern, se sídlem v Praze 10, Sazečská 560/8, PSČ 108 25, identifikační číslo osoby 27123197, zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované TENEZ a.s., se sídlem v Chotěboři, Žižkova 990, PSČ 583 01, identifikační číslo osoby 45534535, zastoupené JUDr. Václavem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze, Na poříčí 1079/3, o zaplacení 478 986,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2017, č. j. -128, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. -105, Okresní soud v Havlíčkově Brodě žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně existoval mezi účastnicemi do 31. 8. 2015 závazkový právní vztah založený smlouvou o ostraze objektu ze dne 29. 8. 2010, na jejímž základě žalobkyně poskytovala žalované bezpečnostní služby v areálu společnosti Ch. Žalobkyně, která poskytovala v předmětném areálu bezpečnostní služby i pro další subjekty, mimo jiné kontrolovala vozidla a osoby projíždějící, resp. procházející k žalované přes vrátnici, jež je součástí zabezpečení areálu a je provozována žalobkyní. V souvislosti se zánikem závazkového vztahu založeného smlouvou ze dne 29. 8. 2010 účastnice jednaly o uzavření nové smlouvy o ostraze, ke kterému nedošlo. Žalobkyně však i v období tohoto jednání dále evidovala pohyb vozidel a osob ve vztahu k žalované.

Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobkyni, že na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodnému obohacení ve smyslu , (dále též jen „o. z.“). Okolnost, že nevyžádanou službu, kterou žalobkyně poskytovala žalované i po skončení účinnosti smlouvy ze dne 29. 8. 2010, nelze odlišit od služeb, které žalobkyně poskytuje svým zákazníkům, nemůže jít podle soudu prvního stupně k tíži žalované, která není povinna zajišťovat ochranu svého majetku. Nelze proto po právu očekávat, že mělo dojít ke zmenšení majetku žalované, a tedy ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně.

Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

Rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, č. j. -128, Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Nemožnost technického oddělení budov žalované od ostatního areálu nemůže jít k její tíži, přestože se jí dostává jistých výhod při provádění evidence a kontroly procházejících osob a projíždějících vozidel, konané žalobkyní pro jiné subjekty na základě smluv o ostraze. Tyto výhody se však podle odvolacího soudu nijak neprojevují v majetkové sféře žalované. Vzhledem k absenci pasivní věcné legitimace žalované se po ní žalobkyně nemůže úspěšně domáhat žalovaného nároku, na čemž podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že obě účastnice od počátku spolupráce znaly technické a stavební uspořádání areálu.

Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále též jen „ “), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku bezdůvodného obohacení a majetkového prospěchu spočívajícího ve výkonech, v daném případě v poskytování bezpečnostních služeb, a při jejím řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. . Podle dovolatelky měla žalovaná z poskytovaných bezpečnostních služeb prokazatelný majetkový prospěch. Dovolatelka od počátku vykonávala ostrahu celého areálu se souhlasem všech vlastníků objektů, které se v něm nacházejí, a se všemi vlastníky uzavřela smlouvy, jejichž předmětem byl výkon ostrahy areálu a jejichž přílohou byla Objektová instrukce vyhotovená dovolatelkou a odsouhlasená všemi vlastníky objektů v areálu. Rozsah poskytovaných bezpečnostních služeb včetně bezpečnostních služeb poskytovaných na vrátnici byl od počátku jednoznačně určen. Žalované muselo být podle dovolatelky z Objektové instrukce zřejmé, že i v případě výpovědi smlouvy o ostraze bude nadále existovat část bezpečnostních služeb, z nichž bude mít stejně jako další vlastníci objektů v areálu prospěch. Přisvědčil-li odvolací soud právním závěrům soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , pak podle dovolatelky přehlédl, že okolnosti nyní projednávané věci a odkazované věci jsou odlišné. V odkazované věci totiž žalobkyně jako vlastník areálu uzavřela smlouvu o ostraze s bezpečnostní agenturou primárně za účelem ochrany svého majetku bez souhlasu a jakékoliv ingerence ze strany žalovaného a následně po něm požadovala část úplaty za takto sjednanou ostrahu.

Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž v otázce aplikace Soud prvního stupně ani odvolací soud nepřihlédly ke skutečnostem, které dovolatelka tvrdila, a neprovedly důkazy, které navrhla. Dovolatelka v této otázce odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. , a usnesení ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. .

Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit rovněž v otázce poskytnutí lhůty účastníku řízení podle , přičemž tato otázka podle dovolatelky nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Soud prvního stupně před skončením prvního jednání účastnice sice poučil podle , ale neposkytl dovolatelce lhůtu pro doplnění důkazních návrhů na základě poučení o koncentraci řízení, ačkoliv o poskytnutí této lhůty požádala, a odvolací soud tento postup soudu prvního stupně neshledal nesprávným.

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil i podle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., spočívajícího v poskytování výkonů – v daném případě služeb ostrahy v areálu, resp. spočívajícího v plnění nevyžádané služby. Na rozdíl od věci, na niž ve svém rozhodnutí odkázal soud prvního stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ), se v nyní projednávané věci žalovaná sama podílela na sjednání společné ostrahy areálu a podmínkách výkonu ostrahy, uzavřela za těchto podmínek s dovolatelkou smlouvu stejně jako další vlastníci objektů v areálu a hradila za sjednaný rozsah služeb dovolatelce úplatu. Podle dovolatelky proto nelze dovodit, že by se bezpečnostní služby poskytované dovolatelkou v majetkové sféře žalované žádným způsobem neprojevovaly, pokud žalovaná dříve za ty samé služby hradila dovolatelce úplatu. Ukončení poskytování bezpečnostních služeb bylo podle dovolatelky možné na základě ukončení ze strany všech vlastníků objektů v areálu nebo na základě dohody s nimi a za stejných podmínek, za jakých byla společná ostraha areálu sjednána.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 1. 1. 2014.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Otázky hmotného práva, které dovolatelka formulovala, jsou variací otázky jediné, a sice otázky vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. plněním nevyžádané služby. Ačkoli dovolatelka u této otázky uvádí dva navzájem se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. , či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. ), z obsahu dovolání lze dovodit, že přípustnost dovolání podle u této otázky spatřuje v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud předesílá, že ačkoli se v nyní souzené věci jedná o otázku aplikace , dospěl k závěru, že vzhledem k obdobné úpravě bezdůvodného obohacení v zákoně č. lze pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání v otázce bezdůvodného obohacení plněním nevyžádané služby použít judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k úpravě institutu bezdůvodného obohacení podle účinného do 31. 12. 2013.

Otázka vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu o. z. plněním nevyžádané služby nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Jak Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , „smlouva uzavřená mezi dvěma subjekty zavazuje pouze tyto dva subjekty a nevyplývají z ní povinnosti jakékoliv jiné osobě. Jestliže třetí osobě plynou z plnění smlouvy, uzavřené mezi dvěma dalšími subjekty, výhody, které se ale nikterak neprojevují v její majetkové sféře, tj. není naplněn jeden ze znaků plnění bez právního důvodu, a sice že majetkový stav žalované se nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo, lze tyto výhody chápat jako pozitivní externalitu, nezakládající vztah z bezdůvodného obohacení; nelze tedy dovodit, že by z plnění takovéto nevyžádané služby této třetí osobě vznikal majetkový prospěch, který by byla povinna vydat.“ Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje a nevidí důvod se od něj odchýlit ani v nyní projednávané věci.

K námitce dovolatelky, že skutkové okolnosti byly ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. odlišné od nyní souzené věci, Nejvyšší soud uvádí, že odlišnost skutkových okolností není takové povahy a intenzity, aby vyloučila možnost aplikovat právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku i v poměrech nyní projednávané věci. Jedná se totiž stále o otázku vzniku bezdůvodného obohacení plněním nevyžádané služby na základě závazkového právního vztahu s jinou osobou, v jehož důsledku získává prospěch i žalovaná. Pro posouzení této otázky je přitom nerozhodné, zda žalobkyně je sama poskytovatelem bezpečnostních služeb pro osoby, s nimiž je ve smluvním vztahu (jako je tomu v nyní projednávané věci), nebo zda je smluvní stranou, které jsou tyto služby na základě smlouvy poskytovány (jako tomu bylo v odkazované věci), domáhá-li se vydání bezdůvodného obohacení po žalované, jež smluvní stranou není a jíž z plnění takové smlouvy plynou výhody, které se ale nikterak neprojevují v její majetkové sféře. I v takovém případě jde o „vedlejší efekt vyplývající se smlouvy o ostraze majetku, který vyplývá ze stavební neoddělitelnosti objektů a který lze chápat jako pozitivní externalitu, kterou je možné definovat jako dopad chování jednoho subjektu na blahobyt jiného subjektu, nezakládající vztah z bezdůvodného obohacení“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ).

Liché jsou rovněž námitky dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. . Tato rozhodnutí dovolacího soudu řeší jiné případy bezdůvodného obohacení a pouze obecně uvádějí, že bezdůvodné obohacení získal i ten, komu se v důsledku přijatého plnění nezmenšil majetek, ač se za běžných okolností zmenšit měl.

Ani dovolatelkou předestřené otázky procesního práva nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. , že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tak tomu bylo i v případě těchto otázek. Odvolací soud otázky aplikace a neřešil a své rozhodnutí na jejich řešení nezaložil. Dovolatelka odvolacímu soudu ve své argumentaci k těmto otázkám vytýká toliko vady řízení, avšak tyto její námitky jsou irelevantní, neboť podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace , jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle odmítl.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Přípustnost dovolání v této části z hlediska posoudil Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. .

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, a proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. 11. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu