Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Tz 68/2017

6 Tz 68/2017

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

V.

K . ,

proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl

t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , a v řízení, které mu předcházelo,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného V. K.

Napadené usnesení

se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. .

Městskému soudu v Brně

se přikazuje

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

1) Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-102/53, byl obviněný V. K. uznán vinným vyhýbání se služební povinnosti podle tr. z. ( , trestního zákona) a odsouzen podle tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, dále podle tr. z. ke ztrátě čestných práv občanských a ztrátě práv uvedených v tr. z. na dobu tří roků a dále mu byla podle tr. ř. uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že

„obviněný dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní služby odmítl tuto konati s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“.

Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení – 15. 12. 1953.

2) Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podala manželka obviněného, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , tak, že podle zrušil ve výroku o trestu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. a podle , zároveň zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 12. 1991.

3) Usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v K., po nástupu vojenské základní služby, odmítl vykonávat tuto s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle V předmětné trestní věci bylo ve smyslu pokračováno v řízení a bývalý Vojenský obvodový soud v Brně dne 6. 2. 1992 pod sp. zn. , vyhlásil rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. , kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , z důvodů uvedených v tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 1992.

4) Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti podle tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že výše uvedeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění (dále jen zák. o soudní rehabilitaci) ve vztahu k ustanovení

5) V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno se v rámci rehabilitačního řízení neřídil ustanoveními , o soudní rehabilitaci, ve znění , zejména ustanoveními a Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Účel rehabilitačního řízení tak nebyl v důsledku vadného postupu senátu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno naplněn. Rehabilitační senát náležitě nezvážil, že obviněný V. K. svým jednáním uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené v y Československé republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). V tomto směru ministr spravedlnosti konstatoval, že svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry ani za svobodu náboženskou, když zejména motiv jednání pod imperativem svědomí v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující a v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. .

6) Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného V. K. porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení , tr. zákona a podle tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle tr. ř. a podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. , a podle , o soudní rehabilitaci zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle tr. ř. obviněného pro výše specifikovaný skutek obžaloby zprostil, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

7) Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

8) Podle rehabilitačního zákona, ve znění , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva, jakož i svobody, zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Podle citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných. Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při svém rozhodování ve věci před ním vedené pod sp. zn. důsledně neřídil.

9) Nejvyšší soud z trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zjistil, že tento soud usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , podle , zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. , pouze ve výroku o trestu. Jak vyplývá nejen z výroku zmíněného usnesení, ale také jeho odůvodnění, ponechal v platnosti výrok o vině z tohoto rozsudku [bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. ], podotkl, že výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nelze nic vytknout ani z hlediska Mezinárodních smluv ve smyslu rehabilitačního zákona. Dále zmíněný soud konstatoval, že v rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, a proto dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení výroku o trestu podle zákona o soudní rehabilitaci. Následně v předmětné věci bylo vydáno bývalým Vojenským obvodovým soudem v Brně usnesení ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii zmíněný soud zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v K., po nástupu vojenské základní služby, odmítl vykonávat tuto s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , aby následně bylo ve smyslu , pokračováno v řízení a bývalý Vojenský obvodový soud v Brně dne 6. 2. 1992 pod sp. zn. , vyhlásil rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. , kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , z důvodů uvedených v tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 1992.

10) Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

11) V souvislosti s výše uvedeným je nutno konstatovat, že mělo-li být v posuzované věci dosaženo účelu zákona o soudní rehabilitaci, pak za popsaného stavu bylo namístě, aby v přezkumném řízení byl odsuzující rozsudek zrušen nikoli jen ve výroku o trestu, ale v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu.

12) Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil, že podle tr. ř. byl usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , a v řízení předcházejícím porušen v neprospěch obviněného V. K. zákon v ustanoveních , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , neboť v důsledku nesprávného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení uvedený v , odst. 2 a současně v , o soudní rehabilitaci, ve znění , neboť odsuzující rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu, a nikoli v celém rozsahu, tedy v rozporu s výše uvedenými ustanoveními , 2 zákona o soudní rehabilitaci.

13) Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. , zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výslovně pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. .

14) Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci jednak sám rozhodl v rámci rehabilitačního řízení, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo vedeno na podkladě obžaloby. Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. K uvedenému Nejvyšší soud dále uvádí, že navržený postup by byl v rozporu s ustanovením § 7 rehabilitačního zákona, neboť podle něj je k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v prvním stupni a neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Takovým soudem však rozhodně není Nejvyšší soud.

15) V návaznosti na shora uvedené proto Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušném, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. října 2017

JUDr. Jan Engelmannpředseda senátu