Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4623/2017-160

33 Cdo 4623/2017-160

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. -91, zamítl žalobu o určení vlastnictví k nemovitosti z titulu vrácení daru; zároveň rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. -129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po korekci závěru soudu prvního stupně o právní normě, která na souzenou věc dopadá [ , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – viz , (dále jen „o. z.“) ], se ztotožnil s jeho závěrem, že se žalobci nepodařilo prokázat naplnění podmínek pro vrácení daru, tj. hrubé porušení dobrých mravů ze strany obdarované. V řízení zjištěné chování žalované nelze považovat za hrubé porušení dobrých mravů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné, neboť dílem je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení otázky hmotného práva, při kterém se odvolací soudu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podle dovolatele spočívá v tom, že se odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , při posuzování zabýval chováním dárce, místo aby se soustředil na chování obdarované. Za dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku hmotného práva považuje otázku ochrany práv třetích osob v případě vrácení daru; prosazuje názor, že vrácení daru se nedotýká práv takových osob.

Podle , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod. 2. – dále jen „ “), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části).

Argumentem, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , při posuzování podmínek pro vrácení daru, vymezil dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání podle Pomíjí ovšem, že závěry citovaného rozhodnutí nejsou v rozporu s právním názorem odvolacího soudu. Jak správně poukázal odvolací soud na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentovaná i tímto citovaným rozsudkem, je zajedno v tom, že právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovanéhoporušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Nelze současně přehlédnout, že ustanovení obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolatelem tvrzený rozpor se závěry rozsudku ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , tak nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolatel dále spojuje přípustnost dovolání podle s řešením otázky, zda při vrácení daru lze odhlédnout od ochrany třetích osob (např. bank či jiných věřitelů), kterým v důsledku právního jednání vznikla určitá práva; má zato, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost dovolání podle , je to, že dovolatelem vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí. V posuzovaném případě tento předpoklad splněn není, neboť nosným důvodem, pro který odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, byl závěr, že v řízení zjištěné chování žalované nenaplňuje intenzitou hrubé porušení dobrých mravů jako důvod pro vrácení daru. Dodal-li odvolací soud závěrem svého rozhodnutí poznámku o tom, že v řízení o vrácení daru nelze odhlédnout od ochrany třetích osob, učinil tak pouze jako obiter dictum.

Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovolateli vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle přípustné.

Nutno akcentovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že hodnocení důkazů soudem podle nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl ( ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. října 2017

JUDr. Václav Duda

předseda senátu