Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 77/2017

-23

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

M. S.

,

zemřelého dne 24. 2. 2001, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. a v řízení, které mu předcházelo,

byl porušen zákon

v ustanoveních , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení , trestního zákona, v neprospěch obviněného M. S.

Napadené usnesení

se zrušuje

.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. .

Městskému soudu v Brně

se přikazuje

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. , v právní moci dne 18. 11. 1955, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že

dne 26. 10. 1955 po nástupu vojenské základní služby odepřel převzít u svého útvaru ve F. vojenský stejnokroj a konat vojenskou službu a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.

Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Současně byl u něj vysloven trest ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v , trestního zákona, na dobu tří let.

Pro uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen i přesto, že si soud vyžádal opis rejstříku trestů, z jehož obsahu vyplývalo, že byl pro tentýž trestný čin již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a šesti měsíců vykonatelným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 1955, sp. zn. (jak plyne z napadeného rozsudku).

Dne 5. 8. 1991 podal obviněný žádost o soudní rehabilitaci podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. , byl podle zrušen ve výroku o trestu a podle byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 1. 1992.

Poté Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. , tak, že obviněný M. S. byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V, s odkazem na část II, a článku III této amnestie bylo jeho trestní stíhání zastaveno podle a tr. řádu pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , trestního zákona.

Obviněný v zákonem stanovené lhůtě učinil prohlášení ve smyslu , a požádal, aby se v řízení pokračovalo. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně poté v hlavním líčení dne 31. 3. 1992 vydal rozsudek, jímž při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. , kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestního zákona, podle tr. řádu obviněnému trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 4. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení , trestního zákona.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle , jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného M. S., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejšíu (ústavním ). Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout. Navíc bylo opomenuto, že obviněný již byl de facto za totožný skutek vojenského charakteru pravomocně odsouzen bývalým Nižším vojenským soudem v Plzni v trestní věci vedené pod sp. zn. , v důsledku čehož došlo k porušení zásady ne bis in idem.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. , byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. S. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu a v celém rozsahu zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. , včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněného předmětné žaloby zprostil.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci prováděl přezkumné řízení podle na základě žádosti obviněného M. S., se však důsledně citovaným účelem neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 18. 11. 1955, sp. zn. , blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že vojenský soud zjistil, že po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné Nižším vojenským soudem v Brně správné.

Nejvyšší soud připomíná zejména právní názory a závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , jakož i v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. , v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíu 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle , trestního zákona, a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních , odst. 2 a zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného M. S. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle tr. řádu zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. .

Nejvyšší soud nemohl však ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle tr. řádu mu v tom brání ustanovení a jeho ustálená rozhodovací praxe. Citované zákonné ustanovení velí, že k rozhodnutí podle oddílu druhého a k přezkumnému řízení podle oddílu třetího je příslušný soud,

který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje

věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.

Není pochyb, že řízení o soudní rehabilitaci je řízením sui generis a v posuzované věci je proto věcně příslušným k projednání věci Městský soud v Brně.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud podle tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle tr. řádu bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného M. S., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného ( tr. řádu). Současně se připomíná nutnost řešení problematiky ne bis in idem.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 10. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu