Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2138/2017-682

21 Cdo 2138/2017-682

U S N E S E N Í

Komerční banky a. s.

1) Z. H.

, zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1,

2) K. N.

, zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12,

3) I. N.

, zastoupené JUDr. Blankou Bláhovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 108,

4) P. P.

, zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1,

5) H. S.

, zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Wenzigova č. 5, a

6) E. Ž.

, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 17, o 20,108.828,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. a , o dovolání žalovaných 1) Z. H., 2) K. N., 5) H. S. a 6) E. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č.j. -549, takto:

I. Dovolání žalovaných 1), 2), 5) a 6)

se zamítají

.

II. Žalovaní 1), 2), 5) a 6)

jsou povinni

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení, každý 666,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Polanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26.7.2001 a následně změněnou se souhlasem soudu) mimo jiné domáhala, aby jí žalovaní (spolu s J. K., která v průběhu řízení dne 23.2.2014 zemřela a řízení bylo ve vztahu k ní zastaveno) zaplatili na náhradě škody celkem 20,108.828,- Kč, z toho podle míry zavinění na celkové škodě a s přihlédnutím k omezení vyplývajícímu z ustanovení , (ve znění účinném do 31.12.2006), žalovaný 1) 234.390,- Kč, žalovaná 2) 178.244,- Kč, žalovaná 3) 223.023,- Kč, žalovaná 4) 118.239,- Kč, žalovaná 5) 208.354,- Kč a žalovaná 6) 175.458,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní, kteří se spolupodíleli na přípravě a následném odsouhlasení financování obchodu mezi společností SATRAPA a.s. a MURRHARDTER HÄUTE und LEDER GmbH, způsobili žalobkyni škodu, která spočívá v nevymahatelné pohledávce za touto společností.

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co řízení o shora popsaném nároku, doposud vedené pod sp. zn. , vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bude vedeno pod sp. zn. ) rozsudkem ze dne 29.5.2015 č.j. -403 žalobu vůči všem žalovaným zamítl a rozhodl, že žalobkyně „je povinna zaplatit právním zástupcům žalovaných JUDr. Věře Ptáčkové 130.065,- Kč, JUDr. Jaroslavu Maškovi 103.576,- Kč, JUDr. Blance Bláhové 98.929,60 Kč, JUDr. Přemyslu Hochmanovi 55.751,- Kč, JUDr. Ireně Slavíkové 145.339,15 Kč a JUDr. Gabrielu Brenkovi 191.225,38 Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že ze strany žalovaných došlo k porušení jejich pracovních povinností vyplývajících ze zákona, pracovních smluv nebo interních předpisů žalobkyně, a že „příčiny vzniku škody nespočívaly v jednání žalovaných“, nýbrž v obchodním riziku, které žalobkyně v dané době podstupovala, a v selhání mechanismů týkajících se řízení rizik. Následkem procesního neúspěchu žalobkyně je proto podle názoru soudu prvního stupně její povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšným žalovaným. Soud prvního stupně přitom neshledal žádnou okolnost, která by umožňovala uplatnění moderačního práva ve smyslu ustanovení , a dovodil, že je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat Vycházeje z hodnoty sporu ke dni každého jednotlivého úkonu právní služby zjistil sazbu za ten který úkon podle ustanovení a u každého úkonu vzal v úvahu též režijní paušál. Svůj postup včetně výsledné odměny v případě každého žalovaného přehledně odůvodnil.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.3.2016 č.j. -549 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 3) I.

N. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; ve vztahu k ostatním žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že „náklady řízení žalovaného 1) Z. H. činí 64.100,- Kč, žalované 2) K. N. činí 58.003,- Kč, žalované 4) P. P. činí 32.768,- Kč, žalované 5) H. S. činí 57.112,- Kč a žalované 6) E. Ž. činí 57.189,- Kč“, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při úvaze o výši náhrady nákladů řízení odvolací soud zdůraznil, že vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. soud prvního stupně nepochybil, jestliže postupoval podle Jestliže však „řízení bylo zahájeno za účinnosti a jeho podstatná část probíhala po dobu platnosti této vyhlášky“, odvolací soud „považuje za spravedlivé, aby výše nákladů vypočtená podle byla ve smyslu ustanovení moderována tak, aby se ve svém součtu přiblížila postupu podle , když takto stanovené náklady lze považovat za přiměřené a účelně vynaložené“. Oproti soudu prvního stupně navíc určil jiný počet úkonů právní služby pro každého z žalovaných, když vycházel pouze z těch úkonů, které byly učiněny po vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí usnesením soudu prvního stupně ze dne 4.1.2012. Náklady řízení žalovaného 1) vypočtené podle odvolací soud moderoval na 80%, náklady žalované 2) na 70%, náklady žalované 6) též na 70% a náklady žalovaných 4) a 5) vypočtené podle přiznal v plné výši. Protože žalobkyně, pokud jde o nákladové výroky ve vztahu k žalovaným 1,2,4,5 a 6 uspěla pouze částečně a rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, odvolací soud „považuje za spravedlivé, aby si každý z těchto účastníků nesl náklady odvolacího řízení ze svého“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do výroku o nákladech řízení) podali dovolání žalovaní 1) Z. H., 2) K. N., 5) H. S. a 6) E. Ž.

Žalovaný 1) Z. H. namítal, že hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci a že odvolací soud při výpočtu mimosmluvní odměny za poskytnutí právních služeb advokáta „zcela zvláštním způsobem zkombinoval“ zrušenou a platný advokátní tarif ( ). Podle názoru dovolatele však měl vycházet výhradně z advokátního tarifu, neboť rozhodujícím okamžikem pro určení, podle kterého právního předpisu bude výše odměny advokáta stanovena, je datum pravomocného rozhodnutí soudu, jímž tento o náhradě nákladů řízení rozhodl. Pro úvahu podle ustanovení jsou přitom podstatné především majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků řízení. Dovolatel je již několik let starobním důchodce a dlouholetým sporem byl velmi psychicky zatížen. Z hlediska věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti, účelnosti vymáhání práva a způsobu skončení věci, nelze dospět k závěru, že by provedené úkony právní služby byly neúčelné nebo že by zastoupení advokátem v předmětné věci bylo zneužitím práva. Jestliže se žalobkyně rozhodla podat žalobu, měla si uvědomit i otázku nákladů řízení; v době podání žaloby platily obě vyhlášky. S ohledem na výslovné znění právního předpisu musel dovolatel oprávněně očekávat, že mu bude přiznána odměna advokáta v neredukované výši. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení mění tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení a náklady řízení soudu prvního stupně ve výši 130.065,- Kč k rukám jeho právního zástupce“.

Žalovaná 2) K. N. rovněž vytkla odvolacímu soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení použil zrušenou a neaplikoval advokátní tarif a že nesprávně aplikoval ustanovení Podle jejího mínění nebyl v daném případě důvod, pro který by odvolací soud mohl rozhodnout v rozporu se zásadou procesního úspěchu zakotvenou v ustanovení Jednalo se o velmi složitý případ, který se vedl 15 let, a počet provedených úkonů zcela odpovídá náročnosti a obtížnosti sporu. Žalobkyně je institucí, která zjevně netrpí nedostatkem finančních prostředků ohrožujícím její existenci, a o tom, jakým způsobem bude uplatňovat svá domnělá práva, má k dispozici interní odborníky i možnost výběru tomu odpovídajícího externího právního zastoupení. Po zvážení všech okolností proto mohla kdykoliv během řízení vzít žalobu zpět či uzavřít smír, aby jí nevznikaly další náklady řízení, přičemž si musela být vědoma ustálené judikatury dovolacího soudu o tom, že je nutno postupovat podle advokátního tarifu, jakožto jediného právního předpisu upravujícího odměnu advokáta. Odvolací soud ani nezohlednil postavení žalovaných, jejich sociální, ekonomickou a psychickou situaci, i to, jak pro ně bylo náročné čelit dlouhotrvajícímu soudnímu sporu. Navrhla proto, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní potvrzuje, a že se jí přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Žalovaná 5) H. S. také spatřovala přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva - nesprávné aplikaci ustanovení a použití zrušené namísto , advokátního tarifu – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Uvedla, že z průběhu celého řízení muselo být žalobkyni zřejmé, jak bude soud rozhodovat o nákladech řízení a nemohla být v legitimním očekávání. Projednávaná věc neobsahuje žádné prvky, pro které by bylo možné považovat za spravedlivé, aby žalobkyně, která je oproti dovolatelce „nesrovnatelně ekonomicky silnějším subjektem“, byla povinna hradit dovolatelce pouze část nákladů řízení, a aby si dovolatelka při plném procesním úspěchu hradila zbývající část svých nákladů ze svého. V dané věci je důležitý aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního řádu, přičemž napadené rozhodnutí nerespektuje požadavek vyloučení překvapivých rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení mění tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalované 5) náhradu nákladů řízení soudu prvního stupně ve výši 145.339,15 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jejího právního zástupce“.

Žalovaná 6) E. Ž. obdobně, jako ostatní dovolatelé, spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud neaplikoval advokátní tarif a že nesprávně aplikoval ustanovení Vyjádřila názor, že moderace (snížení) náhrady nákladů řízení připadá v úvahu jen výjimečně a „je vyloučena z jiných důvodů než těch, které spadají pod dikci “; změna právního stavu, případně skutečnost, že „sazba za advokátní úkon je příliš vysoká“, mezi tyto důvody jistě nepatří. Předestřela judikaturu zabývající se touto problematikou a nastínila různé varianty řešení. Dále zdůraznila, že v daném případě měla být mimosoudní odměna advokáta vypočtena podle advokátního tarifu jakožto jediného právního předpisu upravujícího odměnu advokáta, a že aplikace nebyla a priori vyloučena ani před zrušením , což bylo potvrzeno judikaturou Ústavního soudu. Proto v době podání žaloby nemohla být žalobkyně v žádném legitimním očekávání, že v případě neúspěchu bude hradit náklady jen v rozsahu Pokud přesto měla takové legitimní očekávání, potom v dalším stadiu řízení musela od svých „legitimních očekávání“ upustit, protože postupně procesní „okolnosti případu“ (které rozvedla) odůvodňovaly aplikaci advokátního tarifu, a nikoliv založené na principu jedné fixní odměny. V daném případě by bylo nespravedlivé, aby dovolatelka při plném procesním úspěchu hradila část svých nákladů sama. Odvolací soud proto neměl postupovat podle ustanovení , ale měl postupovat podle zásady procesního úspěchu zakotvené v ustanovení , přičemž konkrétní výši advokátní odměny měl určit podle Kromě toho namítala, že odvolací soud pochybil, jestliže jí nepřiznal náhradu nákladů za úkony právní služby učiněné v období přede dnem 4.1.2012, kdy byla věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní potvrzen, a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se ke každému dovolání zvlášť vyjádřila. Ve vyjádřeních navrhla, aby dovolání žalovaných 1), 2), 5) a 6) byla jako nepřípustná odmítnuta, případně zamítnuta, neboť námitky dovolatelů nelze považovat za opodstatněné. Zdůraznila zejména, že Ústavní soud v nálezu ze dne 7.6.2016 sp. zn. vyjádřil názor, že, kdyby (po zrušení ) rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků nepředvídatelné zvýšení nákladů, mohou obecné soudy vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle ústavního soudu je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže ve svém rozhodnutí legitimní očekávání žalobkyně ve vztahu k náhradě nákladů řízení nastaveného zohlednil, a svůj záměr v tomto směru řádně odůvodnil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem ve smyslu ustanovení po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných 1), 2), 5) a 6) jsou podle ustanovení přípustná.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.

Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady, které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce ( ). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( část věty před středníkem ). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost vynaložení těchto nákladů.

K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy ( ). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení , o advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení - dále též jen „přísudková vyhláška“.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. , který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7.5.2013) zrušena. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo jakkoli dotčeno ustanovení Z uvedeného ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo 149 odst. 2 a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). Protože , která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp. zn. , případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn. ). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech, a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.

Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení a násl. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení samozřejmě nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.7.2005 sp.zn. ). I když rozhodnutí závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.

Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015 pod č. 24). Přitom nelze opomenout, že v případě, vystupuje-li v řízení na jedné straně více účastníků, lze okolnosti subjektivní povahy vztáhnout jen na toho účastníka, jehož se týkají, takže není vyloučeno, že určená výše nákladů řízení nemusí být moderována u každého účastníka, popřípadě může být podle zjištěných okolností u jednotlivých účastníků moderována rozdílně. V každém případě závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

Z povahy ustanovení části věty první před středníkem a ustanovení , jak o nich bylo pojednáno výše, vyplývá, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Z logiky věci dále vyplývá, že použití mimořádného zmírňovacího práva podle ustanovení přichází v úvahu až po stanovení výše (účelně vynaložených) nákladů řízení podle hledisek významných ve smyslu ustanovení části první věty před středníkem , ale především, že hlediska, která byla podkladem úvahy o určení výše náhrady nákladů řízení, nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady podle ustanovení

V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že závěry, z nichž kromě jiného vycházel nález Ústavního soudu sp. zn. , že přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, lze vztáhnout nejen na případ, byla-li odměna advokáta stanovena podle , nýbrž že je třeba z nich vycházet i tehdy, vyplývá-li odměna advokáta z Z toho pak odvíjel své další úvahy vyúsťující v závěr, že za „přiměřenou“ a „spravedlivou“ odměnu za zastupování advokátem v této věci lze považovat odměnu, která se „ve svém součtu přibližuje postupu podle “. Nehodnotí tedy okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení) u jednotlivých účastníků, nýbrž hodnotí metodiku určení odměny z hlediska povahy a hodnoty sporu ve vztahu k přiměřenosti odměny advokátů, která by jim příslušela jak podle advokátního tarifu, tak podle přísudkové vyhlášky za zastupování v této věci. Úvahu odvolacího soudu nelze tedy podřadit pod ustanovení (jak to činí i dovolatelé), nýbrž pod ustanovení části první věty před středníkem Nesprávnou právní kvalifikací však není dotčena správnost východisek a postupu odvolacího soudu, a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta (advokátů) odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě věci. S ohledem na uvedený způsob stanovení náhrady nákladů řízení nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení za úkony učiněné před vyloučením řízení o projednávané věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.1.2012 sp. zn. , neboť za těchto okolností není významné, kolik úkonů právní služby bylo učiněno před vyloučením věci a kolik úkonů bylo učiněno poté.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1), 2), 5) a 6) podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a 2 a , neboť žalobkyně v něm měla plný úspěch, a má proto proti žalovaným 1), 2), 5) a 6) právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Náklady žalobkyně potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení spočívají v paušální sazbě odměny za jejich zastupování advokátem ( část věty první před středníkem ) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby ve výši 1.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající ve 4 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Jaroslav Polanský osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 462,- Kč ( , věta druhá ). Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 2.662,- Kč je každý z dovolatelů povinen zaplatit žalobkyni jednu čtvrtinu, tj. 666,- Kč, a to k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. října 2017

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu