Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 57/2017

4 Tz 57/2017-22

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. O.

takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 a v řízení předcházejícím

byl porušen zákon

v ustanoveních , 2 a , o soudní rehabilitaci, ve znění a v ustanovení , 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. O.

Napadené usnesení

se

zrušuje

.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 a rozsudek ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90.

Městskému soudu v Brně

se přikazuje

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Dne 1. 9. 2017 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch zemřelého obviněného J. O. stížnost pro porušení zákona proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90.

V této stížnosti pro porušení zákona poukázal, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. , jímž byl J. O. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , 2 písm. a) , trestního zákona, ve stadiu pokusu podle téhož zákona, kterého se dopustil tím způsobem, že dne 16. 2. 1951 u svého útvaru – ve Z. se odmítl podřídit vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců.

Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 17. 3. 1951, tedy dnem vyhlášení.

Podáním ze dne 1. 12. 1990, doručeným dne 5. 12. 1990 Vojenskému obvodovému soudu v Brně, požádal J. O. o rehabilitaci podle , o soudní rehabilitaci.

O tomto návrhu rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nejprve usnesením ze dne 31. 1. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 tak, že jej podle s použitím zamítl s tím, že se na tuto věc zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje.

Proti tomuto usnesení podal obviněný J. O. v zákonem stanovené lhůtě stížnost. Rozhodnutím bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 4. 4. 1991 sp. zn. 4 Rtvo 12/91 bylo o této stížnosti rozhodnuto podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zřetelem na § 17 odst. 4 zákona č. 119/90 Sb. tak, že napadené usnesení bylo zrušeno a Vojenskému obvodovému soudu v Brně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Následně bylo usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 rozhodnuto tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. byl podle zrušen ve výroku o vině a trestu a podle téhož zákona byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 6. 1991, přičemž odůvodněno bylo ve stručnosti tím, že J. O. byl nesprávně odsouzen za pokus trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle k , 2 písm. a) , ačkoli nebylo prokázáno, že by se činu dopustil v úmyslu se vyhnout zvlášť důležité povinnosti a byla tak naplněna kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu.

Následně bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. podle § 368 tr. ř. o účasti J. O. na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle článku V, s odkazem na část II, a článku III tohoto rozhodnutí zastavil trestní stíhání J. O. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , 2 písm. b) (správně mělo být uvedeno, v němž byl spatřován pokus trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle k , odst. 2 písm. a) ).

Poté bývalý Vojenský obvodový soud v Brně vydal s ohledem na včas učiněné prohlášení J. O. i jeho obhájce podle , o soudní rehabilitaci, dne 15. 8. 1991 pod sp. zn. 1 Rtv 271/90 rozsudek, jímž byl J. O. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 16. 2. 1951 ve Z. se odmítl podřídit vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Podle tr. ř. obviněnému J. O. trest neuložil.

Usnesením ze dne 7. 9. 1991 sp. zn. 4 Rtvo 42/91 pak vzal předseda senátu bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře v intencích ustanovení § 250 odst. 4 tr. ř. na vědomí zpětvzetí odvolání J. O. do výše citovaného rozsudku s tím, že dnem 4. 9. 1991 tento rozsudek nabyl právní moci.

Podle stěžovatele pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 byl porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 a o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení , trestního zákona.

V této souvislosti ministr spravedlnosti poukázal na ustanovení y Československé republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), podle kterého se svoboda svědomí zaručuje.

Dále pak na ustanovení o soudní rehabilitaci ve znění , podle nějž bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektují občanská a politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle o soudní rehabilitaci, ve znění , činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.

Podle , trestního zákona se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Podle , trestního řádu bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivé rozhodování v trestních věcech.

Stěžovatel s poukazem na znění těchto právních norem namítá, že se jimi bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení důsledně neřídil. Rehabilitace obviněného zemřelého J. O. byla provedena v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci, pokud byl J. O. po zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. na stejném skutkovém základě znovu uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , neboť smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Přestože soud napadeným usnesením zrušil jak výrok o trestu, tak i výrok o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. , použil přitom nesprávně ustanovení , když správně mělo být aplikováno ustanovení tohoto zákona. Jak z odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí vyplývá, o vině obviněného neměl soud žádné pochybnosti, neztotožnil se toliko s užitou právní kvalifikací a uloženým trestem.

V dané věci lze konstatovat, že došlo k porušení zákona tím, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně de facto převzal právní hodnocení skutku provedené soudem v roce 1951 a opětovně uznal obviněného vinným, přičemž se dostatečně nezabýval obhajobou obviněného, jíž nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení deklarovaný v

Účel rehabilitačního řízení nebyl v důsledku vadného postupu bývalého Vojenského obvodového soud v Brně naplněn. Tento soud náležitě nezvážil, že obviněný dnes již zemřelý J. O. svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší u (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.). Pokud by tak učinil, shledal by, že skutek uvedený v obžalobě vojenského prokurátora, není a nebyl trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, když zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. , podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí přitom patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) sice v § 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Odepřela tedy svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, když toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jakožto absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní z roku 1920.

Ministr spravedlnosti současně zaujal názor, že vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení je na místě, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o návrhu na rehabilitaci a tedy zrušil podle , o soudní rehabilitaci, ve znění v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. , protože skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, a to u 9. května (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.). Zároveň aby zrušil i všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 19/2014). S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy kvůli úmrtí J. O. a dalším okolnostem nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, se domnívá, že je možné a vhodné, aby Nejvyšší soud též sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle tr. ř., poněvadž ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. (Takto Nejvyšší soud už rovněž v minulosti rozhodoval, a to např. rozsudkem ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 28/2001).

Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90, byl v neprospěch obviněného zemřelého J. O. porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 a o soudní rehabilitaci, ve znění , ve vztahu k ustanovení , trestního zákona. Podle tr. ř. aby toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90. Dále aby postupoval podle tr. ř. a podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. , a podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle tr. ř. zprostil obviněného zemřelého J. O. žaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 16. 2. 1951 u svého útvaru – ve Z. se odmítl podřídit vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat pokus trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle k , odst. 2 písm. a) , neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Nejvyšší soud pokládá nejprve za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z předchozího řízení se v dané věci dochoval jen rehabilitační spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 271/90.

Nejvyšší soud tudíž na jeho podkladě přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Jak již bylo naznačeno, řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat jen v omezeném rozsahu, a to vzhledem k neexistenci původního trestního spisu bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 sp. zn. . Z obsahu dostupného spisového materiálu je však dostatečně patrné, že zákon porušen byl.

Na konkrétní znění jednotlivých ustanovení y z roku 1948, trestního zákona z roku 1956 i zákona o soudní rehabilitaci i na průběh rehabilitačního řízení ve věci obviněného J. O. u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně poukázal ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti a proto Nejvyšší soud nepokládá za potřebné je znovu opakovat.

Lze konstatovat, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v příslušné věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona ( , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „rehabilitační zákon“/), na základě žádosti obviněného J. O. prováděl, se důsledně neřídil jednak účelem rehabilitačního zákona ale i tehdy platným trestním řádem a v uskutečněném průběhu řízení i v jeho výsledku pochybil, pokud původní odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně zrušil podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, tedy proto že skutek byl kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona, a nikoli podle § 14 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, tedy že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem.

V této souvislosti je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce“. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v inkriminovaném období roku 1951 za trestný čin.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nezrušil výrok o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních , odst. 2 a zákona o soudní rehabilitaci, ve znění a v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. O., což Nejvyšší soud ve smyslu tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti též podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen toto napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, což se týká zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90, jímž byl obviněný prohlášen za účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a jeho trestní stíhání bylo zastaveno a taktéž následujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle

Pokud ministr spravedlnosti zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., tedy aby sám v postavení rehabilitačního soudu nejenom rozhodl o míře účasti obviněného J. O. na rehabilitačním zákonu, ale aby poté sám též obviněného zprostil obžaloby, nelze než uvést, že takový postup je v rozporu se zněním rehabilitačního zákona, konkrétně s jeho ustanovením § 7 odst. 1. Podle něj je k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v prvním stupni a neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Takovým soudem Nejvyšší soud rozhodně není. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že některé jiné senáty v jiných obdobných věcech postupovaly odlišným způsobem.

V návaznosti na výše uvedené proto Nejvyšší soud podle tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 10. 2017

JUDr. František Hrabec předseda senátu